Procházka

Jednoduše jsem se šla projít. 

Když jsem se rozhlédla, kudy jdu, uvědomila jsem si, že za tímhle obchoďákem jsme spolu kdysi při tajném nočním útěku kouřily marihuanu. Bylo mi zle jako psovi a strávila jsem dlouhou dobu na záchodě v čajovně. Pavel se Tě pak šel zeptat, jestli je kámoška v pohodě, zatímco já jsem měla mžitky před očima a vodu pod nohama.
Při pohledu na strom u cesty jsem viděla i nás dvě, kterak na něj lepíme plakát, jímž jsme lákaly lidi na naše divadelní představení. To jsem ještě nosila tu příšernou ofinu a Ty vysoké glády. Diváci nakonec zase brečeli a my z toho měly děsnou psinu a radost.

Na okrase z vlnitého plechu jsem koukala do míst, kde byla Tvoje malovaná ryba. Vždycky mi připadala hodně divná, ne moc hezká, ale pokaždé jsem ji bezpečně poznala. Teď jsem musela trochu hledat, ale její místo jsem našla. Vlastně na to místo dohlédnu z okna svého bytu.

Je to zhruba půl roku, co jsem v následující ulici selhala a nebyla jsem schopna doprovodit Tě až domů. Kdežto ulice příští mi v břiše pustila divoký song a všechny nervy na něj začaly trsat. Když jsem si vzpomněla, jakou rychlostí jsme tenhle krpál sjížděli ve třech lidech na jednom kole menším než malém a na hlavě jsme neměli lepší ochranu než vlasy, řekla jsem si, že jsme byly vážně úplně pitomý. Nezbylo mi teď nic jiného, než jít pomalu alespoň nahoru. Projednou.

První boční ulička byla trochu proslzená. Z obrostlého domu jsem Tě kdysi vedla domů. V jedné ruce Tvou tašku, v druhé ruce Tvou ruku. Moc velký smysl tenhle odchod neměl, ale možná se Ti tenkrát na těch pár dní alespoň trošku ulevilo.

Ze zvyku jsem o pár metrů výš zamávala do pohádkového okna. Viděla jsem ji tam asi jen jednou, ale vždycky jsi mi říkala, že tam sedí babička a musím ji zdravit. Tak jsem to dělala a včera jsem to zkusila taky.

U křižovatky jsem pohladila kočku, která se líně sunula směrem ke dveřím, na které jsme taky kdysi klepaly. To jsme byly duté a dost nakrknuté na celý svět, protože jsme potřebovaly chodit na doučování z matiky. Tu paní, která nás za těmi dveřmi učila, jsem už pár let neviděla. Možná stačilo dávat v lavici bacha...

A pak ve mně hrklo, protože jsem byla v ulici, kde bydlíš. Je mi jedno, jak často a dlouho jsi ve Španělsku nebo v Praze. Pro mě jsi doma tady. Málem jsem se z toho celá dojala. Přidala jsem do kroku. Jako vždycky hned po škole, jak jsem běžela k Vám, abych s Tebou mohla strávit i tu nejkratší chvíli. Ve 4 jsem musela být doma a uklidit před tím, než přijde mamka domů z práce. Cesta od Tvých rodičů k mým trvala 7 minut.

Není důležité, že jsem nezazvonila u Vás. Vlastně vůbec nebylo důležité, kam jsem šla a kam jsem došla. Je pro mě důležité, že i kdybych šla včera úplně jinou trasou, určitě bych na každém dalším rohu našla spoustu jiných a stejně více či méně hezkých vzpomínek. Není důležitá žádná jiná okolnost, ale nezapomínám na to, že Ty jsi pořád vedle mě a já Tě za to jednou samou láskou umačkám.

Jsem zpět

Chvíle, kdy jsem věděla, že není dobrý nápad sem psát, byly podtržené skutečností, že se mi nedařilo se přihlásit. Byly nahrazené dojmem, že ještě pořád to není úplně oukej a bude rozumnější a bezpečnější plácat si játra do osobního deníku. Posléze přišly myšlenky a zážitky, o nichž jsem se odmítala takto veřejně vyjadřovat, ačkoliv jsem k nim měla sakra co říct. A hle, dnes jsem se přihlásila na první pokus a dokonce se mi prsty rozeběhly, i když ještě přesně nevím, kam dnešní cesta vede (s Římem ale jistě nesouvisí, ačkoliv s Itálií ano).

Mohla bych začít tím, kde ta cesta začíná. Samozřejmě u mě, nebo spíše ve mně, ale jádro nevidím, a to nejspíš proto, že ho asi nehledám, neboť bych sama sobě mohla uštědřit facáka přes nepřipravené ego. Vcelku nekonkrétní lokaci bych měla. A dále? Směr? Cíl? Mám nějaké současné cíle? Kupodivu ano, i moje přítomnost má nějaký tvar a jsem schopna ji jakž takž řídit, jen bohužel vidím, že se u toho chovám jako idiot a nad svými činy zvedám obočí. Nechávám se tlačit a nutit do situací, v nichž mi vůbec není dobře, jsem líná jako deset vykrmených prasat a pro znechucení tímhle zjištěním ztrácím zájem dále správcovat. Říkám si, že všechno krásné mě teprve čeká a dnes ještě nemusím mít žádný dojem, že mi něco uteklo. Žiju budoucností, kde mé sny a představy mají ducha a smysl, jen -netuším proč- na tom nejsem schopna a ochotna dostatečně pilně pracovat již dnes, ačkoliv je to možná nutné či alespoň na místě.

Melu blbosti, ale dle zásady nebudu nic mazat a prostě půjdu spát. Jsem unavená.

Díky všem, kteří aktivně projevili zájem o moje příspěvky. Polepším se, najdu hlavu článku, přiřadím k ní patu a proložím to nějakými vnitřnostmi, aby to bylo... nevím jaké... aby to bylo. Příště si vše snad napíšu na šmírák... A nebudu před tím pít medovinu.