Vánoce

Fuj. Já je nemám ráda a v praxi na nich nevidím nic pozitivního. Nechápu, jak češi mohou ze dnů přetvářky, tloustnutí, smutku a lhaní (zlatý prase neexistuje, milé ratolesti, rodiče kecaj), umělého úsměvného usmiřování a pseudozapomínání všech celoročních sviňáren udělat nejlepopulárnější období v roce. A ještě se o něm tak dlouho dopředu bavit, děsit epileptiky, pokoušet nás normální, věšet americký tlustý dědky na parapet, krást stromky a podpalovat domácnosti. Jak někoho může bavit ralley v hypermarketu???

To je na mě vážně moc.

Mami, tati, babi, dědo? Já nejsem dítě, tak po mně nechtějte, abych tak působila. Všichni v rodině ví, že u nás se vánoce slaví jen kvůli mamce, takže ať se u stromečku usmívá ona.

Mě štve, že s blížící se čtyřiadvacítkou se všichni půjdeme přerazit a shánět dárky, na nichž je často znát jejich původ - z nouze ctnost. Dostávám hezké dárky, naši se snaží, ne že ne, ale víc by mě bavilo, kdyby každý kupoval dárky průběžně během roku, schovával je a pak "Na, tu máš všechno, u čeho jsem si na Tebe za tenhle rok vzpomněl/-a." Já jsem milé malé dárky pořídila. A taky už jsem je dnes nezabalené předala.

Když nemůžeme vynechat tohle trapnodění, vynechme z toho alespoň mě, pěkně prosím. A když už ne, tak vám říkám, že po večeři MUSIM najít ten lupen na Redhoty!!!

Přísahám, že jestli mi moje dítě řekne, že dárky nosí Santa, utrhnu si hlavu.

A dost !

Nejsem žádnej květák.
Díky za upozornění.

Procházka

Jednoduše jsem se šla projít. 

Když jsem se rozhlédla, kudy jdu, uvědomila jsem si, že za tímhle obchoďákem jsme spolu kdysi při tajném nočním útěku kouřily marihuanu. Bylo mi zle jako psovi a strávila jsem dlouhou dobu na záchodě v čajovně. Pavel se Tě pak šel zeptat, jestli je kámoška v pohodě, zatímco já jsem měla mžitky před očima a vodu pod nohama.
Při pohledu na strom u cesty jsem viděla i nás dvě, kterak na něj lepíme plakát, jímž jsme lákaly lidi na naše divadelní představení. To jsem ještě nosila tu příšernou ofinu a Ty vysoké glády. Diváci nakonec zase brečeli a my z toho měly děsnou psinu a radost.

Na okrase z vlnitého plechu jsem koukala do míst, kde byla Tvoje malovaná ryba. Vždycky mi připadala hodně divná, ne moc hezká, ale pokaždé jsem ji bezpečně poznala. Teď jsem musela trochu hledat, ale její místo jsem našla. Vlastně na to místo dohlédnu z okna svého bytu.

Je to zhruba půl roku, co jsem v následující ulici selhala a nebyla jsem schopna doprovodit Tě až domů. Kdežto ulice příští mi v břiše pustila divoký song a všechny nervy na něj začaly trsat. Když jsem si vzpomněla, jakou rychlostí jsme tenhle krpál sjížděli ve třech lidech na jednom kole menším než malém a na hlavě jsme neměli lepší ochranu než vlasy, řekla jsem si, že jsme byly vážně úplně pitomý. Nezbylo mi teď nic jiného, než jít pomalu alespoň nahoru. Projednou.

První boční ulička byla trochu proslzená. Z obrostlého domu jsem Tě kdysi vedla domů. V jedné ruce Tvou tašku, v druhé ruce Tvou ruku. Moc velký smysl tenhle odchod neměl, ale možná se Ti tenkrát na těch pár dní alespoň trošku ulevilo.

Ze zvyku jsem o pár metrů výš zamávala do pohádkového okna. Viděla jsem ji tam asi jen jednou, ale vždycky jsi mi říkala, že tam sedí babička a musím ji zdravit. Tak jsem to dělala a včera jsem to zkusila taky.

U křižovatky jsem pohladila kočku, která se líně sunula směrem ke dveřím, na které jsme taky kdysi klepaly. To jsme byly duté a dost nakrknuté na celý svět, protože jsme potřebovaly chodit na doučování z matiky. Tu paní, která nás za těmi dveřmi učila, jsem už pár let neviděla. Možná stačilo dávat v lavici bacha...

A pak ve mně hrklo, protože jsem byla v ulici, kde bydlíš. Je mi jedno, jak často a dlouho jsi ve Španělsku nebo v Praze. Pro mě jsi doma tady. Málem jsem se z toho celá dojala. Přidala jsem do kroku. Jako vždycky hned po škole, jak jsem běžela k Vám, abych s Tebou mohla strávit i tu nejkratší chvíli. Ve 4 jsem musela být doma a uklidit před tím, než přijde mamka domů z práce. Cesta od Tvých rodičů k mým trvala 7 minut.

Není důležité, že jsem nezazvonila u Vás. Vlastně vůbec nebylo důležité, kam jsem šla a kam jsem došla. Je pro mě důležité, že i kdybych šla včera úplně jinou trasou, určitě bych na každém dalším rohu našla spoustu jiných a stejně více či méně hezkých vzpomínek. Není důležitá žádná jiná okolnost, ale nezapomínám na to, že Ty jsi pořád vedle mě a já Tě za to jednou samou láskou umačkám.

Jsem zpět

Chvíle, kdy jsem věděla, že není dobrý nápad sem psát, byly podtržené skutečností, že se mi nedařilo se přihlásit. Byly nahrazené dojmem, že ještě pořád to není úplně oukej a bude rozumnější a bezpečnější plácat si játra do osobního deníku. Posléze přišly myšlenky a zážitky, o nichž jsem se odmítala takto veřejně vyjadřovat, ačkoliv jsem k nim měla sakra co říct. A hle, dnes jsem se přihlásila na první pokus a dokonce se mi prsty rozeběhly, i když ještě přesně nevím, kam dnešní cesta vede (s Římem ale jistě nesouvisí, ačkoliv s Itálií ano).

Mohla bych začít tím, kde ta cesta začíná. Samozřejmě u mě, nebo spíše ve mně, ale jádro nevidím, a to nejspíš proto, že ho asi nehledám, neboť bych sama sobě mohla uštědřit facáka přes nepřipravené ego. Vcelku nekonkrétní lokaci bych měla. A dále? Směr? Cíl? Mám nějaké současné cíle? Kupodivu ano, i moje přítomnost má nějaký tvar a jsem schopna ji jakž takž řídit, jen bohužel vidím, že se u toho chovám jako idiot a nad svými činy zvedám obočí. Nechávám se tlačit a nutit do situací, v nichž mi vůbec není dobře, jsem líná jako deset vykrmených prasat a pro znechucení tímhle zjištěním ztrácím zájem dále správcovat. Říkám si, že všechno krásné mě teprve čeká a dnes ještě nemusím mít žádný dojem, že mi něco uteklo. Žiju budoucností, kde mé sny a představy mají ducha a smysl, jen -netuším proč- na tom nejsem schopna a ochotna dostatečně pilně pracovat již dnes, ačkoliv je to možná nutné či alespoň na místě.

Melu blbosti, ale dle zásady nebudu nic mazat a prostě půjdu spát. Jsem unavená.

Díky všem, kteří aktivně projevili zájem o moje příspěvky. Polepším se, najdu hlavu článku, přiřadím k ní patu a proložím to nějakými vnitřnostmi, aby to bylo... nevím jaké... aby to bylo. Příště si vše snad napíšu na šmírák... A nebudu před tím pít medovinu.

24.9.2011, zápisky z posledních pár dní

Jsem na sebe hrozně pyšná, asi jsem se naučila myslet pozitivně. Po přijetí mouder, že není čas ztrácet čas a že myšlenka je energie, jsem zde hodila za hlavu všechny malichernosti. Projekt ve Veroně je skvělý, přínosný a baví mě. Jeho prvním plusem je, že je v mé milované Itálii. Každé ráno mě budí slunce. Celou Itálii jsem projela, ale tady jsem ještě nebyla a neměla jsem možnost projít všechny čtvrti a navštívit politicky významná místa a osobnosti, muslimskou komunitu a mluvit se všemi, kteří mě zajímali. Dalším plusem projektu je, že je mezinárodní, takové projekty mě zkrátka baví. Nejenže lépe poznáte ostatní národy, ověříte si a vylepšíte své jazykové schopnosti, ale celkově poznáte i sami sebe. Kam až půjdu proto, abych já pochopila jejich slova a činy? Kam až nechám zajít je, aby mi vše vysvětlili? Jak moc jsem vtipná, výřečná a schopná, tolerantní, jak mě příroda vybavila talentem se sbližovat a nebýt za krávu? Tak dobře, zrovna v tom posledním jsem asi celkem pozadu, ale jak říkám, myslím pozitivně a vážně mi nevadí, že si to o mně myslí rozmazlené děti. Další pozitivum je, že pro většinu účastníků projektu jsem asi něčím dobrá, protože nikdo z cizinců nemá problém se mnou mluvit, spolupracovat, smát se, nabídnout cigaretu a potěšit mě úsměvem a sedět se mnou u jednoho stolu či na jedné dece.

Denně máme program s workshopy, návštěvami, exkurzemi, touláním, poznáváním měst, míst a přistěhovalců či organizací nebo třeba jednoduchým válením se u jezera Gardasee. Příběhy italských zákoutí jsou vzrušující a zábavné – erotika v Benátkách, důkazy věčného přátelství ve visacím zámku, romantické lásky ve Veroně a jiné.

Italové jsou srandisti a jejich ležérní životní styl zavání věčnou pařbou. S energií je to u nich jako s jídlem – zvolna, zlehka posnídat a posvačit a v době, kdy má zbytek světa polední klid, Italové zavírají krámky a jdou v rámci siesty do restaurací a veselí se nad hromadami jídla. Většinou jí bílé maso, ruccolu, mozzarelu a pečivo, to zapíjejí bílým vínem. Ve chvíli, kdy ostatní národy končí v práci a znaveni se dřou s igelitkami směr gauč, Italové objednávají osvěžující nahořklý Spritz Aperoll – aperitiv zářivě oranžové barvy s kostkami ledu, často míchaný s Campari. Český taťka do sebe večer kopne pár pivek a zpitej se šourá do pelechu (můj taťka ne!). Italský gentleman si k večeři objedná další nášup dobrého vína, ale domů odchází procházkou v ladných pohybech a vrká se svou milou, krásnou dámou na podpatcích. Jen díky tomu, že jsou tak pozvolní, si můžou dovolit takhle kalit, aniž by se dopustili společenských nepřístojností. Jsou na takové každodenní dýchánky zvyklí, rádi se veselí a milují dobré chutě (já miluji jejich silné espresso). Každý správný Ital prý alespoň jednou denně jí těstoviny. Pokud ne, je to takové překvapení, jako když si letitý kuřák zapomene zapálit.

A život pro střední vrstvu, neděti štěstěny? Ajajaj… původní měna, tedy Lira, měla poloviční hodnotu Eura. Páni měnitelé však neměli potřebu cokoliv přepočítávat, a tak na cenovkách jen přepsali symboly. Dnešní ceny jsou tedy pro většinu obyvatel noční můrou, protože platy již jsou samozřejmě přepočítány, mluvíme-li o běžném lidu. Třeba za 200 g hovězího masa bez přílohy a oblohy dáte 20€, za rybu i 50€. Za housky, jogurt a dva párečky jsem vyplázla zhruba 9€. Štýlo, co?

Mladí lidé nemají možnost sehnat práci, jsou bez výdělku a nedaří se jim proto osamostatnit. Jejich rodiče sami nejsou schopni dát jim více než společné bydlení. Žijí proto dlouhá léta v jednom domě a svá stavení dědí z generace na generaci. Ve výsledku jsou na tom podobně jako přistěhovalci, kteří však velmi chabě placenou práci na černém trhu seženou téměř vždy, avšak až po měsících dlouhého čekání. Úroveň bydlení v podnájmech je prý děsivá. O staré lidi se většinou starají děti nebo dobrovolníci z různých center jako je třeba CISL.

Politika v Itálii je kořeněná – jeden strýc usedne na trůn a sedí na něm tak dlouho, že zapustí kořeny. Je velmi těžké kořeny podebrat, vyvrátit a strýce vyměnit. Mladí lidé nemají šanci se do politiky vůbec dostat, proto se zde mladým lidem moc nelíbí. Potřebují novou krev, ale pro stávající politiky je omladina nedůvěryhodná, protože nemá s politikou žádné zkušenosti.

V těchto dnech probíhá ve Veroně festival. Vedle hudebních náloží se zde hodně tančí, třeba i capoiera, hraje se divadlo, jídlo ve stáncích je výborné a nezvykle levné, předvádí se různá bojová umění, děti soutěží a i dospělí hrají hry. Jedna z her je obdobou naší stopované – hráči hledají lístky se vzkazy, hádankami a na základě indicií se přesouvají na různá místa, kde je čekají další zapeklitosti. Pro rychlejší přesun jezdí na kole a kličkují mezí stolky a lidmi, což některé turisty dost děsí. Jakmile okolo Vás ve večerních hodinách projíždí banda osvětlených cyklistů,  připadáte si jako v Las Vegas. Veroňané se baví a nedostatek místa v restauracích, barech a kavárnách je nijak neodrazuje – koupí si drink a v divoké gestikulaci jej popíjí na chodníku s přáteli.

Mladíci si zde velmi cení svých mladic. Jejich kamarádské vztahy jsou okouzlující – kluk shání pro holku místo k sezení, žebrá pro ni cigaretu, nosí její tašku, pomáhá jí zapnout podprsenku, učesat vlasy nebo ji zakrývá, když se převléká na pláži. Pro nás Češky je takové chování podezřelé, zavání zadlužením se a raději jej odmítáme, protože večer nehodláme „platit“. Italové se však takto chovají naprosto bezúčelně, jsou diskrétní, nemají žádné postranní úmysly a mladé Italky si jich proto velmi váží a žárlí na ně, protože se bojí, že jim je kdejaká cizinka přebere. Ale jakmile si získáte její důvěru, můžete každé ráno obdržet hudlana na tvář. Jediné, co jsem nemohla pochopit, bylo to, že v autobuse si sedají zejména kluci – asi za odměnu.

S takovými a mnohými dalšími zjištěními a zážitky si stěžovat na housky? Ale no tak :D 

18.9.2011, den 7. - něco pro Němčináře

Am Sonntag konnten wir lange schlafen und zwar bis zum Mittagessen. Wir haben Lassange gegessen, das haben wir wie eine schöne ‚Überraschung gefunden. Danach hatten wir Freizeit und wir haben Reports geschrieben. Am Nachmittag haben wir auch unsere Theateraufführung ausgedacht. Jede Gruppe sollte den anderen darstellen, welsche Minderheiten es in ihrem Land gibt uns wie sich die Ausländer benehmen.  Wir haben über Vietnamesen gespielt, es war sehr lustig sowas zu machen. Zum Abendessen hatten wir eine Pizza gekriegt, es war wunderbar. Danach haben wir die anderen Ausführungen gesehen, jede Gruppe hat es das sehr gut und witzig vorgestellt. Es hat dann ein Gewitter angefangen und wir  konnten nicht nach draußen gehen, also wir haben in einem großen Raum geblieben und haben dort verschiedene Spiele gespielt. Für uns Tschechen war sehr interesent, den anderen Nationalen unsere tschechische Spiele zu erklären. Wir haben zusammen alle Sprachen benutzt auch die Körpersprache war sehr wichtig. Ein sehr schöner Erholungstag.

Na vysvětlenou: denně zde v rámci reflexe povinně píšeme tzv. Daily reports, tohle je jeden z nich.

17.9.2011, den 6.

Dopoledne se celá naše výprava dostavila na místní policejní stanici, kde k nám promlouval sám boss veronské policie. Vyprávěl nám o konkrétních kazuistikách, kdy jsme mu mohli volně pokládat otázky. Při této návštěvě však již byla většina z nás po předchozích akcí nabitých dnech velmi unavená, někteří dokonce usínali.

Odpoledne jsme měli možnost prohlédnout si Veronetu, čtvrť, kterou obývají zejména přistěhovalci. Tato čtvrť je považována za nejnebezpečnější z celé Verony. Zároveň je zde významná univerzita. Během procházky čtvrtí jsme zabrouzdali do školy tance pro přistěhovalce ze Srí Lanky. Ti nám dali ochutnat z krásy jejich národních rytmů.

Poznámka: je mi moc líto, že nemám dostatek prostoru na psaní. 48 lidí se zde pere o přístup k internetu, je téměř nemožné se k němu dostat. Až budu doma, určitě se ke všem dnům vrátím a napíšu něco jako zpětný pohled. S tím samozřejmě nahraju i fotky, ale teď to nejde. Nechci se flákat, věřte.

16.9.2011, den 5.

Benátky, město hříchu a smilnění

Benátky nejsou jen město plné vody a holubů, ale i příběhů více než erotických. Každoročně se zde pořádaly velkolepé karnevaly, během nichž všichni návštěvníci ze všech bohatých evropských dvorů nosili honosné róby a převleky, k nimž byly nezbytnými doplňky masky a u dam vějíře. V těchto maskách se procházely benátskými ulicemi a očekávali na příchod jiskrných přenosů vzájemného zájmu. Potkal-li muž ženu, která jej zaujala, na náznak zájmu odkryl kousek své tváře, kdy žena reagovala podobně a její němá řeč byla podtržena pohybem vějíře. Tato komunikace měla svá pravidla, každý pohyb měl konkrétní význam. Poté se neznámí účastníci karnevalového roje odebrali buď do postranních uliček nebo na gondolu a oddávali se svým sexuálním touhám.

Dodnes se tyto karnevaly pořádají, a to každoročně v únoru. Všude na tržištích a v kamenných obchodech je možné precizně zpracované masky volně zakoupit, stejně tak vějíře a někdy i róby. Když mi jeden gondoliér poslal pusu a já mu, celá vysmátá, zamávala, byla jsem svou průvodkyní upozorněna na to, že jsem mu právě přislíbila orgie.

15.9.2011, den 4.

Dnešního dne jsme se věnovali vlajkám našich utopistických zemí, jejichž myšlenky jsme osvětlovali ostatním skupinám. Myslím, že nezáleží ani tak na uměleckém dojmu a celkové výtvarné vydařenosti, jako spíše na tom, jak byli členové skupin mezi sebou schopni navzájem si vysvětlit své představy a shodnout se na nich jako na hodnotách pro život důležitých. Z vlajek vznikla jedna velká, společná pro nás všechny, kde měl každý kousek svého prostoru.

Druhou částí workshopu byla otázka, kdo je migrant. Zástupci každého státu informovali ty ostatní, jací imigranti se v jeho zemi nacházejí, co tam hledají, co tam dělají a jaké problémy s sebou přinesli.

Odpoledne bylo o něco prudivější. Bylo nám ctí naboso vstoupit do veronské muslimské komunity, Srí Lanky, přímo vedle imigračních kanceláří CISL. Pochopitelně bylo nezbytně nutné, aby se dívky a ženy zahalily, dokonce nám dali k dispozici vlastní šátky, aby se náhodou někdo nemohl vymlouvat. Je mi trochu trapné, že si nepamatuji jméno muže, který k nám promlouval, budu mu říkat jen „muž“. Tak tedy muž nás usadil přímo ve vstupní místnosti a spustil. Zopakoval nám základní informace o Koránu, Mecce, chování správného muslima a poté jsme přistoupili k otázkám. Po každé otázce následovala dlouhosáhlá odpověď, jen bylo dost škoda, že odpověď byla vždy velmi vyhýbavá a absolutně neuspokojivá. Na dotaz, proč musí ženy chodit zahalené, muž odpověděl, že jsou svými muži hýčkány, dostávají spoustu peněz a jejich jediným úkolem je plodit děti. A to, že se muslimové chovají jinak, než je v Koránu psáno, je normální, protože řeka je po několika kilometrech také o dost jiná než u pramene. Ani trochu se mi tato exkurze nelíbila, cítila jsem se ohrožená jako ta nejslabšíkořist, snad i proto jsem byla tak ztuhlá a automaticky proti všemu, co nám muž cpal. Spousta z nás nabyla dojmu, že muž lže jako když tiskne, zbytek lidí nerozuměl cizí řeči, takže téměř všichni odcházeli maximálně vypruzení a naštvaní. Cestou na základnu se strhla zejména mezi dívkami bouřlivá diskuze, kdy jsme se shodli, že s integrací máme v tomto případě velký problém.

14.9.2011, den 3

Třetí den bývá krizový. Potvrzuje-li výjimka pravidlo, budiž, pak ovšem nemluvíme o našem případě. Dnes jsme absolvovali dosti náročnou cestu Veronou, o tom však až později. Začněme ránem:

K snídani jsme měli zbytky ze včerejší ne tak úplně úspěšné večeře. Bratwursti a bramborový salát nesklidily aplaus, ale naše skupina byla s výsledkem víceméně spokojená. Zejména nás vcelku bavilo pobíhání po kuchyni, kdy jsme s cílem předvést své kuchařské vybavení zjistily, že se bez maminek sice obejdeme, ale vskutku horko-těžko. Večer tedy patřil nám. Opět nevím, co se odehrávalo po večeři, protože jsem ulehla a spala. Asi by bylo vhodné sehnat za sebe náhradu, která bude schopna nejen zážitky popsat, ale zejména se o ně nepřipravit.

Dopoledne se odehrála velmi zábavná dílna. Dnešní workshop byl teoreticky velmi jednoduchý. V mezinárodních skupinách jsme vytvářeli vlajky, na jejichž logu byl vyobrazený utopický svět, po němž touží každý z nás. Prakticky to bylo o trochu náročnější a o hodně zaprasenější – malovali jsme bez štětců, tužek či fixů – používali jsme pouze prsty a zvláštní barvy. Nazítří se z jednotlivých vlajek udělá jedna velká.

Odpoledne jsme se vydali do Verony, cesta trvala přes hodinu (pěškobusu chyběly tekutiny) a byla ve vedrech dosti úmorná. Šli jsme celou cestu podél řeky a ani trochu jsme se neopálili. Italové chodí hrozně málo pěšky, byli jsme téměř jediní pěší. V cíli, tedy v CISL, centru pro imigranty, přivítal rastaman Jean Pierre Pissou. Provedl nás kancelářemi, výstavou fotografií a dopisů dětí imigrantů a myšlenkou tohoto imigračního centra. Než polovina z nás usnula, stihl nám Pierre sdělit, že k centru CISL patří 71.000 členů, ať už to jsou zaměstnanci nebo dobrovolníci, v jeho čele je pan Maximo Castella.  Pro Veronu je takové centrum velice důležité – ve městě žije zhruba 45.000 imigrantů, přičemž v celé provincii je jich k nalezení celých 101.000, a to ze 102 zemí. Většinou se jedná o Maročany. Nejčastěji sem připlouvají na lodích, nebo alespoň někteří z nich, protože spousta lidí během plavby zemře. Když už se imigranti dostaví do imigračních kanceláří a mají u sebe nezbytně nutné vízum, je jim  poskytnuto  poradenství o italské politice. První, co se řeší, je otázka ubytování a práce, zbytek posléze či průběžně. Pracovníci centra pomáhají s administrativou, vyřizováním dokladů, prodloužením víza, povolením k pobytu a jinými těžkostmi, s nimiž by si chudáci cizinci asi nevěděli rady. Z centra docházejí za svými klienty i terénní pracovníci. CISL úzce spolupracuje s veřejnými složkami, tedy např. s policií. Když nespolupracuje policie s imigranty, Jeanovi zazvoní tydlifon a jede hájit práva svých klientů přímo na stanici. Dále spolupracují s jinými státy, jezdí na konference, stáže a vyměňují si zkušenosti a radí se, jak v jednotlivých případech péče o klienta postupovat. Posledně byli zástupci CISL jednat v Nizozemí.

Co na Wikipedii nenajdete? Těsně u mostu přes řeku si můžete všimnout několika paralelně zavěšených tenkých šňůr a provázků. Na těchto šňůrách jsou visací zámečky, někdy i s klíčkem. Dávají je sem lidé na znamení věčného přátelství, lásky a vzájemné náklonnosti. Jsou pověšené nad řekou tak, aby voda odnesla všechny problémy ze vztahu. Byla jsem celá dojatá, takhle se mnou půlsrdíčka z Bravíčka nikdy nazámavají.

13.9.2011, den 2

Verona je pro mé oči atypická. Zejména tím, že dost tvrdě a nelítostně ukazuje, že Itálie nerovná se moře. Nikde jsem neviděla jediné pojítko s příběhem o Romeovi a Julii. Lidé mají v oknech a na balkonech vlajky. Žije zde asi 200.000 obyvatel, ale v ulicích nejsou žádné tlačenice.  Za další zde kromě autobusů není hromadná doprava, uličky jsou na to moc úzké. Když se zde Italové pokoušeli o výstavbu metra, při dosažení potřebné hloubky do země zjistili, že Verona stojí na archeologickém ráji, takže nálezy vyndali, díru zakopali a smířili se s tím, že ándrgraund sem nepasuje. Nevlastníte-li auto a je-li Vám více než padesát, jezdíte na kole. Jezdíte-li autem, nedáváte pozor a už vůbec ne blinkr.

Co jsem však nikde jinde neviděla, je město pod vodou. Jsou taková vedra, že ještě v noci se vzduch nad městem tetelí a světýlka se pohybují, jsou rozmazaná a město vypadá jako vodní svět světlušek. Ano, zní to stejně neuvěřitelně, jako to vypadá.

Včerejší cestovně a teplotně náročný den jsme zakončili posezením v nedaleké restauraci, kde jsme spořádali nepřeberné množství zmrzliny a témat, přičemž mnozí z nás se již seznámili s ostatními účastníky pobytu. Vládne zde přátelská nálada, ačkoliv některé z princezen dovolí odřenému laku na nehtech, aby jim zkazil ráno. Většina z nás je však ve výborném rozpoložení a plni očekávání stepujeme na místech srazů s časovým předstihem, aby nám náhodou něco uteklo (např. vedoucí).

Mezinárodní sestava se skládá z Italů, Němců, Poláků a Čechů. První workshop byl na téma předsudků, kdy jsme si vzájemně dali s úsměvem pár facek přes ego, ale vše zahladily kolíbavé komplimenty.  Ostatní národy si o nás Čecháčcích myslí, že jsme velmi uzavření a víme, co a kdy chceme, realitu přijímáme takovou, jaká je a jsme schopni se se vším vypořádat. Dle mého to může být spojeno s ateistickým založením, kdy nečekáme na odpuštění či pomoc shora. Podtržení krásy českých dívek a žen je jistě založeno na tom, že to tak zkrátka je. Poláci byli upozorněni na nadměrnou konzumaci vodky a levného piva, Němci na své rozmazlené ratolesti a pocit nadřazenosti a Italové na laxní přístup naprosto ke všemu. Pochopitelně i oni byli pochváleni za některé vlastnosti (u Němců píle, u Italů rodinná soudržnost a u Poláků otevřenost a společenskost). Dopoledne bylo velmi úsměvné a zároveň akční, naprosto volně se před začátkem workshopu začal hrát volejbal, který nebyl na programu. Do hry se zapojilo dobrých 90% účastníků.

Odpoledne bylo volnější. Po obědě proběhla rada vedoucích skupin, kdy se rozebíral program a smysl všech workshopů a posléze se všichni vydali na první nákupy a procházku městem, o čemž zatím nic napsat nemůžu, protože jsem se toho neúčastnila. Respektive ne tak úplně – já jsem jela do Lidlu. Dnes večer je na programu ochutnávka typického německého pokrmu, který připravuje naše skupina. Zvolili jsme bratwursty se salátem, tak snad to bude poživatelné.

I Vám přeji dobré chuti při mém provázení naším slunečným pobytem.

Maminko, vše nejlepší k narozeninám!

S pozdravem Vaše redaktorka Zorka Horká

12.9.2011 - Den 1.

7:15 hod.

Plný počet krků, přespočet kufrů a brašen, papíry sestřádané a jízdenky platné. Pan ředitel s jednou z maminek naposledy mávají rozjetému vlaku a tuší, že naše cesta do Verony bude snad zábavná, zcela jistě zlehka komplikovaná (vzhledem k množství pepřových sprejů a hrotů u pilníčků na nehty) a zaručeně dlouhá.

Vedoucím výpravy byl jmenován Luboš, vousatý mladík se sakra klikou – nevím, který jiný chalan se takto jednoduše dostane k harému dvanácti panen ve věku do třiadvaceti let. Tomuto útoku feromonů však pod nátlakem zodpovědnosti a vědomí své důležitosti nepodléhá, naopak ho snad ani nezaregistroval. Děvčata proto po chvíli raději rozebírají poslední písemky a velikosti svých olbřímích zavazadel, v nichž jim pravděpodobně chybí ručník, nabíječka na mobil, hudební nástroj či jiná nepostradatelná záležitost.

Jakmile odpídly první smsky ohlašující roaming zónu, úsměvy zmrzly a vzápětí se všechny tváře rozzářily a začalo zkoušení ze základních italských slovíček. Mami, tati, jde do tuhého.

8:25 hod.

Od večera se těším na tu správnou chvíli, kdy se budu moci vrhnout na maminčin řízek s chlebem. Pochopitelně jsem si vybrala tu, v níž se objevila průvodčí a s úsměvem mě donutila zamastit si jízdenku. To bych nebyla já… jako kdyby nestačilo, že jsem zaspala (zazvonil mi budík a tak se mi ulevilo, že jsem ho nepřeslechla, až jsem z toho něco jako omdlela). Ale jsem asi jediná, které funguje roaming bez komplikací! Tak to se mnou nakonec třeba nebude tak strašný.

Řízci, bageti a tousti jsou zlikvidováni, holky natěšené, Luboš - nesměle kurážný - zkouší, jak moc si svěřenkyně nechají kecat do svobody a kamera běží. Jsme poučené a pochopitelně ospalé. Doposud nás držely vzhůru nízké ranní teploty, německý rychlovlak nás však řádně rozmazluje a páni nám dokonce nechali zatopit. Dalším plusem německých drah, který jakožto nesvalnatá holka oceňuji, je úložný prostor mezi sedadly, nikoli metr nad hlavou, takže bagáž je velice snadné uskladnit a člověk se ani nemusí bát fraktury lebky.

10:35 hod.

A je to tady. Jednou to muselo přijít. Jsem neúnavný civič a čumil, což znamená, že jsem schopná hodiny zírat na lidi. Sedět na náměstí ve slunečních brýlích, stát v rohu třídy, mlčet v divadle a u všeho pozorovat lidi, jejich chování, gesta, oblečení, partnery, fázi vztahu mezi nimi, odhadovat jejich věk, jméno, zaměstnání, počet dětí, rodinný původ, oblíbený filmový žánr a smysl dne, to je moje největší zábava, která už možná vrcholí s neslušným tupým vejráním. A právě dnes jsem potkala čumilku mého typu. Je to robustní dáma s termokonvicí, obrovským kufrem se strženou jmenovkou, nehty bez laku a kouřovými stíny a sedla si přímo naproti mně. Takže tady na sebe takhle civíme, když se máme tak pěkně na ráně, uhýbáme pohledy, občas se přistihneme, že si navzájem prohlížíme třeba nohy nebo knoflíky a s trapností se omluvně usmíváme a je nám oběma jasné, co jsme zač a že je špatně, že jsme to zjistily. Nechat se přistihnout při takovém zírání je totiž chyba chyb. Zírání pak ztrácí smysl a kouzlo zvědavosti, kdy se na chvíli chcete někomu „vetřít“ do osobního života, se stává dechvyrážející drzostí. Jedinou výhodou v tuto chvíli je, že já i madam máme jasno v tom, že se nejedná o žádné sexuální choutky (i když mi ta paní právě teď kouká na prsa).

11:40 hod.

Přestup v Mnichově byl velice rychlý a vzhledem k tomu, že jsme povinně měli místenky, byli jsme nuceni rozeběhnout se do různých vagónů a nebyl čas cokoli a kohokoli kontrolovat. Mám takové tušení, že to bude v pořádku, alespoň v to tedy doufám. Nerada bych pak pořadatelům či rodičům vysvětlovala, jak je možné, že jsme do Verony dorazili s takovým počtem kufrů, přičemž nám chybí některá pasažérka. Nedej bože ztratit doklady… šla bych se na holky podívat, zda jsou ok, ale v tento moment selhávám na základě svého z tisíce strachů – nesnáším přebíhání mezi vagony! Trpím představou, že ve chvíli, kdy udělám krok nad předělem, vagony se rozpojí a já si ustelu do prázdna. Zůstávám tudíž dřepět na zadku a nezúčastněně cvakám do klávesnice a snažím se u toho tvářit děsně zapracovaně, aby mě náhodou někdo nechtěl vyrušovat.

Hodina pravdy nastává. Za chvíli se dozvíme, zda jsme matláci a smolaři, nebo zda jsme ženiální a schopní cestovatelé. Počítání harémových krásek se chopil Luboš, ale nemám odvahu se ho na cokoli ptát. Ano, jsem posera.

A víte co? Jsme všichni! Ciao di Verona!

Andrej Pejić

Vše nejlepší, Mišel !

Nepohrdnu žádným dárkem, který dostanu, i když mnohdy nevím, že bych si jej přála či jak a k čemu se používá. Mezi moje top dárky poslední doby patřily růžová žehlička, nová výbava na snowboard, ručně vyráběné náramky z Mexika a samozřejmě papiňák na nejlepší vývary a provary mé kuchařské kariéry.

Ovšem the best of the best byl lupen na Rok for čurčil! Střízlivější a veselejší jsem dlouho předtím nebyla. Opíjela mě hudba, nohy se škubaly (a následně rozškubaly, sakra, jau) v nejrůznějších rytmech, cítila jsem jak krásně jsem mladá a byla jsem vděčná za každičký moment, kdy všichni členové naší hvězné sestavy fungovali společně a bez konfliktů. Nebylo zapotřebí určovat žádná pravidla a byli jsme schopni se najít i bez mobilů a jiných udělátek. Doporučuji návštěvu žateckého chmelového muzea a nedoporučuji výstup na žatecký maják, mrskají do něj blesky a pohled pod nohy skrz chatrné mřížky všech pater je mordor.

První den byl báječný. Cesta autem bez klimošky byla hodně vtipná, více nás však drtily zvuky komerčních rádiových stanic (když CDs vyhlásila stávku). Kemp nás přivítal mnohem příznivějšími tóny a celý den byl ozářen sluncem a kelímek s malinovkou byl zdobený melounem a pomerančem. Spousta stánku vybízela k obžerství, čemuž jsme se víceméně poddaly, s kafem za 60,- kaček už to nebyla taková hitparáda. Budky OiOi vypadaly sice děsivě, ale ještě aspoň trochu slušně.

Den D, neboli den druhý, nás hned zrána přilepil k zemi těžkou oblohou s nacuclými mraky, proto jsme se vydali na výlet, čímž jsme se zabavili, u Černého orla jsme se dobrovolně přiotrávili plastovým jídlem nevalné chuti a vzhledu, během jízdy zpět do kempu jsme si užili slejváku všech dob, OiOi páchly na sto honů a malinovka už byla bez ovoce. Nicméně jsme neměli chuť ani čas uvažovat nad špatnou náladou a opět vesele v tunách bahna přešlapovali, natěšení na večerní pecky - závěrem jsme se řádně naParovali.

Ráno jsme balili v suchu a možná jsme se u toho zase trochu opálili.

Bylo to krásné, svěží, naplňující a znovu opakuji a zdůrazňuji, že jsme nádherně mladí.

Není mládí  a čas se skvělými lidmi nejkrásnějším dárkem k narozeninám?

Díky, ženo Evženo!

fotózy dodám posléze

Věčné téma

A zase to na mě přišlo. Myslím na Tebe dnes a denně a včera a pořád. Vůbec Tě neznám, ale vím, že Tvůj život je symbolem toho mého. Stýská se mi, těším se na Tebe, jsi moje epicentrum, v každém Tě vidím a pořád čekám na ten slavný den, kdy se mraky roztrhají a nebe rozzáří Tvůj příchod. Jsi mojí největší radostí a nejsmutnější starostí, která mi nedá spát a nedovoluje být rozumná a uvědomělá (přitom Ty jsi mé největší uvědomění) a zodpovědná (zodpovědnost přijde s Tebou) a bůhvíjaká. Chci Ti dát všechno co mám, chci Ti dát i to co nemám a chci Ti dát Tebe. Jsi tak daleko, ale mně jsi nejbližší a můžeš mi věřit, že Tě nikdy nikdo za žádných okolností nebude tak uctívat jako já.

Můj cit k Tobě zvedá lidem obočí a jejich ukazováčky se protáčí na spáncích, jenže já si nemůžu pomoci. Ať to kohokoli děsí a zvedá ze židle. Já Tě prostě potřebuju a už se nehodlám připravit o jedinou příležitost získat Tě.

Vyhlížím Tě a připravuji se.

I Ty budeš existovat, nejen jako má nejžhavější a nejpravdivější myšlenka. A nebudeš potřebovat (chtít jistě ano) nikoho dalšího, já se Ti odevzdala už dávno.

Co je smrt proti nenarození?

Na pořadí nezáleží.

Záleží na síle
Záleží na pravdivosti
Záleží na okolnostech
Záleží na úplnosti
Záleží na životě
Záleží na životech.

http://www.youtube.com/watch?v=NsbATedv9N8

Žaludeční kotrmelce

Před chvílí jsem přišla z přechlorovaného bazénu, kde jsem byla svědkem rasismu pár ek salám. Češi jsou na tohle mistři, vskutku. Do ašského bazénu totiž chodí zejména Vietnamci, a to na několik hodin denně, které si poctivě platí. Z dámské části vím následující: Přijde několik Vietnamek ve spodkách, každá z nich má velkou plážovou tašku plnou kosmetiky, svléknou se a lezou střídavě pod sprchu, do páry a do bazénku s ledovou vodou. V průběhu projdou několika procedůrami: peeling obličeje, masáž celého těla, mytí vlasů, balzámování, prohřívání a otužování. Poté jdou třeba po dvou hodinách takto vydrbané a voňavé pod sušák, kde si chvíli suší nádherné a pečlivě ošetřené vlasy a vypadnou do prčic. Pak přijdou dvě češky na jednu permici, rovnou v plavkách s nitkami mezi prsty vlezou do páry, bez předchozího osprchování vlezou do onoho bazénku se stálou vodou, jdou si zaplavat ve značkových plavkách, z velkého bazénu většinou lezou rovnou do páry a takhle jedou do kolečka. Mezi sebou si půjčí jeden šampon, který jim tak zcuchá jejich světlé vlasy, že je nemožné je od sebe oddělit, jdou tedy do sušárny a tam si vlasy rozčesáváním rvou, což na světlých kachlikách přirozeně není vidět. Přitom koukají na ty Vietnamky a zhnuseně pozorují, jak Vietnamky každý svůj vlas seberou a přinejmenším ho nechají odplavit ke kanálu, jinak ho normálně jeden po druhém zmuchlají a hodí do koše. Češky začnou nadávat a velice často přivolají uklízečku (!) a stěžují si, že Vietnamky jsou v kalhotkách, že jim padají vlasy a že se celou dobu myjou a překáží ve sprše. Když poukážu na své tmavé vlasy pod půlí zad, které mi padají úplně neuvěřitelně, odpoví mi dámičky stylem "No jo, to se stane". A dneska to lejdiny dovedly k dokonalosti, to jsem slyšela prvně a neměla jsem slov: "Vietnamci jsou prasata, to zdělili po cigánech. Obojí je původně Asie, ale cigáni tu byli dřív."

Sakra lidi, kde se to bere???

Nebe nad Aší

Vypadá to jako záběry z filmu, kdy je hrdinovi jasné, že míří do horoucích pekel.

Užijte si to.

Bylo to nádherné.

Bylo to děsivé.

Bylo to vzrušující.

Pro srovnání, jaké bylo nebe "zády k Aši".

Bez odpovědi

Jak strašně málo stačí k tomu, aby měl člověk průšvih.
Jak strašně málo stačí k tomu, aby měl člověk strach.
Jak strašně málo stačí k tomu, aby na vás lidé shlíželi shora a dle pohledu soudili a odsuzovali.
Jak strašně málo stačí k diagnóze.

Jak strašně moc musí člověk udělat pro to, aby byl v bezpečí.
Jak strašně moc musí člověk udělat pro to, aby nebyl za asociála a dezoláta???

Ranní

Nikdy nebývám o víkendu dobrovolně vzhůru dříve než v 11. Teď je sobota 8:40 a mám dojem, že jsem se probrala do úplně jiného světa. Zaprvé není léto, ale podzim a za okny je strašná zima, šeď, vlhko a lešení. Druhá věc je, že nikam nespěchám - nejdu do práce, nemusím nakupovat, nemusím uklízet, vše mám v úkolníčku odškrtnuto. A! Většinou je mi vyčítáno, že jsem medvěd, prospím život a nevím, jak vypadá ráno - a ostatní to vědí? Vždyť jsem v tuto chvíli na světe úplně jediná, sama, venku nezpívají ptáci, neodvažuji se probudit ani psa a svět je strašně smutný a zpuchřelý. Štěstí, že odpoledne jedu na další fest. Jsem dost zklamaná. Čekala jsem svěžest nevšedního dne, vůni čerstvého pečiva a vypraného prádla. Místo toho hnípím u notebooku, kouřim cigáro, nemám co na práci a vlastně ani nic dělat nemůžu, abych přece nikoho nevzbudila. A ven mě nevyženete!

Takže pro příště na to pěkně dlabu. Zůstanu v pelechu a krásně a spokojeně si budu dospávat všechny své sny a nechám se hýčkat teplem vlastního těla.

Dneska jste mě nepřesvědčili, ptáčata.

Jak já Ti závidim, Nanynko...

Nikde nikdo. Jen čtyřkolé bezduše.

Jako z Panelstory

Akce!

Na tomhle koncertě (a křestu, jak jsme se posléze dozvědeli) jsem se cítila opravdu skvěle. Sice mi tam někdo chyběl, ale muzikanti a moje Božská neměli chybu a večer s nimi byl úžasný! Dokonce jsem bez boje vybojovala CD - dostala jsem za to šlupku od jedné paní, která mě navíc počastovala nepěknými výrazy, ale!
1) ubránila jsem se nečinností a mlčením a hlavně
2) cedlo je naše!



Chebské dvorky a Tatabojs


Na letošních Ašlerkách jsem se ujistila, že mi dělají skutečně dobře. Vždycky jsem si říkala, že nejlepší je na nich ta pohoda a volno, ale nejlepší je na nich divadlo samotné. Ukazuje se, jak všichni dospívají, rostou do krásy a někam se posouvají. Někteří zůstávají na místě, ale i jim jejich život sluší. Jsme různí, nepodobní, zvláštní či všední, ale ašlerovci patří k sobě.

Linda, Danda, Anička, pro mě nejlepší Buchty a loutky

Dva bratři, hodně kontaktů, hodně práce, hodně dobrovolníků, hodně hráčů a hodně naběhaných a nalétaných kilometrů. A hodně chlastu. Ještě více banánových pohárů!

A neopominutelný 46. ročník Mezinárodního filmového festivalu, letos trochu slabší, ale některé snímky stojí za shlédnutí. Pokud se k Vám dostanou, doporučuji Arirang od Kim Ki-Duka, dokument Ženy SHR, Havlovu zfilmovanou hru Odcházení a Viditelný svět s Ivanem Trojanem, a to vřele. Vyhrál u mě Bedouin, snímek syrový a krutý.

Nicméně musím podotknout, že kolem byla spousta hnusných zážitků, počínaje dámskými sprchami, konče pobytem v báru, kde se prachama chlubí zejména ty kočky, které v životě nesáhly na práci. Můj poctivě vydělaný úřednický plat v této hogo fogo společnosti degradoval. Och, jak mě to zraňuje...

typický fórek s jarem či čím

FooPaa, Dj Maniac

Tak děvčata, slintáme...

(ne-)Viditelné zadky

Hahaha, a konečně: Rebecca. Tentoročně v Sadech míru, stromnatém ráji se zaplivanou hospodicou. Nabídka překvapivě líbivá: bezmršinové bistro, Befin a Prdelin voňavý stan s palačinkami, hermošem, toustama, čaji a zázvorem, dále gril, kapely od metalu po ska, filmový stan, výtvarná dílna, nadpozemský (či spíše mimozemský) Sam a jeho klikyhákovité tělo a nejlepší fire show, kterou jsem kdy zažila. Skupina Pa Li Či se umění s živlem učila v Indii a umí to sakra dobře prodat! Mezi dalšími body na programu se blýskly tančící děti, jejichž talent jednou ocení nejvíce oni sami.

Kriz, Uncle Sam, Madre Padre, Pa Li Či, nepochopení (pochopitelní??) Napalmed, punk! a já