Den Ú - Den Úsměvný

Járádjátra, tyrádjátra - A tak si je společně plácejme :o) Někteří klienti se mě neustále snaží přesvědčit o tom, že se snaží. Já se je neustále snažím přesvědčit, že by se měli/mohli snažit více. Rozdíl v našem oboustranném játroplácání je ten, že já se opírám o zákon a v mém snažení tkví dobrý úmysl případ někam krok po kroku společně dotáhnout. Klient na druhé straně se opírá většinou o rodinnou tradici a cíl má mnohem jednodušší - zavřít mi ústa a případ v tomto bodě utnout. Dnešek je jedním z mnoha dnů, kdy se mohu pouze usmívat a doufat, že si klient má slova a otravné dobrorady bude pamatovat déle než jindy, tedy dále než ke dveřím.

Dnešní den je vůbec hodně úsměvný. Hlava na vedlejším polštáři mi připadala krásnější a roztomilejší než dříve. Poté jsem si uvědomila, že ten pohled je tak úžasný pouze do chvíle, kdy musím vstávat. Uplynulo mých ještě pět minut a po té hlavě jsem závistí chtěla něco hodit. Štěstí, že jsem po ránu zpomalená a nepoužitelná, nezvládnu víc než se ohygienit a na schodech si zapálit. Dnes jsem však na těch schodech dostala záchvat radosti, jak je vzduch po dešti čerstvý a teplý a chudák je každý, kdo ho prospal.

V pekárně už musím od dnešního dne jen pozdravit, poděkovat a zaplatit. Objednávka je jasná, v papírovém pytlíku na mě čekaly dva croissanty s párkem a chlebíček s debrecínkou. V pondělí k nim přikupuji ještě mléko do kávy a občas nějakou tu likérovou špičku.

Usmívám se nad představou, jak velkou ránu v duchu někomu dám, až se opět mého vykrmeného břicha zeptá na termín porodu.

K obědu jsem chtěla své bouřlivé Pho. Jediný problém byl v tom, že jsem ho dostala bez citrónu, bez chilli, bez česneku a bez cibule. Ale co, Vietnamka se usmívala. Docela mi to chutnalo.

Kolegyně se mi svěřila, že asi opustí svého 180 km vzdáleného Miloše. Její pousmání bylo trochu bolestivé, ale já věřím, že se snubákem naloží jak nejlépe dovede, i kdyby si z něj měla udělat jen kroužek na klíče.

A tak mi ten dnešní den hezky utíká a práce jde od ruky.

Výtvory z netvory

Často jsem byla sama a často mi to nedělalo dobře. Když jsem sama, moc potom přemýšlím (a to zejména negativně), všechno mi připadá prázdné, provaluje se moje lenost, slunce uspává místo toho aby hřálo a dodávalo energii, věci ve vlezle studené šedi smutku postrádají smysl a ruce a nohy mi těžknou, "rána jsou smutnější než večer, z rozbitého srdce krev mi teče" (J.N., Osmá barva duhy), baví mě jen spát a občas si zakouřit. Pak se úžasně prodepkuju až do fáze, kdy slzím nad skutečností, že po sobě nevidím žádné stopy. Normálně bývám neposedná, miluju tanec, blízkost blízkých, tudíž pochopitelně ve chvílích osamocení a stesku nevím co se sebou. (Ne-)vařit porce pro jednoho, po sté žehlit pouze vlastní trička, uklízet byt, v němž si samým nicneděláním nezřídíte žádný nepořádek, česat si vlasy, které nikdo nepohladí nebo si líčit oči, které nikdo nepolíbí, to je pekelná pruda.
Netuším, kdo nebo co si tentokrát dovolilo mě nakopnout a donutilo mě tak probarvit své dny vlastníma rukama (snad to byla ta prudérní samota).? Můžu se podepsat pod tvrzení, že vlastní pestré výsledky (i kdyby se půlce světa nelíbily) jsou výtečnou terapií a očistou. Chvíle, kdy sedím se štětcem v ruce a nevím, co vlastně namalovat, trvají jen krátce. Mám okolo sebe spoustu inspirativních krás a hnusů. Stejně tak se o nich dá psát, fotit je, smát se na ně. Zábavnou předlohou pro tvorbu je kombinace barev - vyberu si dvě nebo tři barvy a vyfotím si všechno, na čem takové barvy jsou. Někdy se divím, co všechno mi zapadá do představy, a když zase někdy nemůžu najít nic, tak si vyberu jednu věc a v těch barvách ji prostě namaluju. Nebo uznám, že dnes není den a všechna má umělecká střeva mají raději zůstat smotaná a v klidu dřímat. Jedna procházka, dvě kafe, tři úsvity a nápad přijde sám. Mnohdy se s nimi roztrhne pytel a jedno flákám, abych rychle stihla druhé (to pak za nic nestojí, ale když nápady dojdou, mám aspoň co vylepšovat).
Vřele Vám všem doporučuji tvořit, pěstovat a své úspěchy zaznamenávat. Až si zase jednou budu připadat zbytečná, půjdu se mazlit s orchidejemi a fotkami krásných chvil. V tuto dobu pracuji na omalovánkách pro holčičky z azyláku. Už se těším, jak budeme probarvovat společně, holky jsou za všechno vděčný.
Když jsem jen já, beru se jako lichá. A když jsem sama se sebou jakožto tvořitelkou čehokoli, svět je... hezčí :o)

moje pýcha

Božská

hádáte správně?

Sedm za kule

       

         Můj poslední příspěvek vyvolal typickou vlnu posměšných a pohoršených reakcí, kdy reagující osobnosti hlásali něco ve smyslu, že paintball je hraní si na vojáčky v době, kdy se ve skutečnosti tolik válčí, a že to tedy z morálního hlediska není žádná vhodná zábava. Je pravda, že mé morální hodnoty jsou možná trochu posunuté, některé z nich občas mění barvu či intenzitu, některé nemám a některé přeháním. Každopádně paintball pro mě v žádném případě není amorální, ba naopak. Na jeho obranu bych se ráda vyjádřila v následujících větách:

1. Paintball hraji se svými kamarády, známými, se svými přáteli i s úplně cizími lidmi. Se všemi si ovšem tykám, aniž by bylo nutné potřást si rukou či se třídit dle věku. Tykání od počátku je první plus paintballu - znamená, že ačkoliv nevíme, s kým budeme hrát v týmu, kdo jak dobře hraje, kdo má lepší zbraň, více zkušeností, rychlejší nohy a bystřejší mozek, i přes tyto neznalosti jsme kolegové a neděláme mezi sebou rozdíly. Paintball totiž není jen o fyzičce a zásobníku. Když jeden velí, ostatní ho musí poslouchat, ale i autorita má respekt k ostatním. Takové herní tykání se diametrálně liší od drzého tykání servírce nebo Vietnamcům.

- > paintball je slušný a antixenofobní

2. Je to jeden z mála sportů, u něhož si nepřipadám znevýhodněná svým pohlavím. Dokonce jsem zažila akci, kde ženy velely mužům.

-> paintball srovnává a maže předsudky

3. Dalším pozitivem je kondiční trénink a vzduch. Military paintball se hraje v přírodě a hráč se celou dobu pohybuje a přesouvá po svých, šteluje se do kostilomných poloh a namáhá svalstvo (pokud nezevlí a situace mu to dovolí či určuje). Pohyb na čerstvém vzduchu vyhodnocuji jako ideální formu body-buildingu.

-> paintball je zdraví prospěšný

4. Adrenalin. Během hry se ho uvolňuje velké množství, dech je zrychlený a mozek běží na plné otáčky, oči i ruce jsou zabavené a srdce tluče jako pomatené. Je vzrušující vyhlížet a smět jen tušit, odkud přiletí barevná skrvna, odhadovat, jak daleko je cíl a s kolika spoluhráči se ještě vzájemně kryjete, soustředit se na každý pohyb (svůj i cizí), promítat si v hlavě možnosti, mapu a odhadovat taktitku protihráčů, spoléhat se na vlastní oči a být chytrý, odvážný rychlejší, ale ne zbrklý.

-> paintball uvolňuje agresi a procvičuje koncentraci

5. I když ležíte nebo běžíte fyzicky sami, víte, že ve skutečnosti sám nejste. U paintballu oceňuji pocit sounáležitosti. Když jste v nevýhodě, je v ní zpravidla i zbytek týmu. S vaším vyřazením jsou zranění i ostatní, kdežto váš úspěch je pro ně vitamínem. Vždycky se najde někdo, kdo vám fandí a doufá, že vydržíte, kdo vás chrání a kdo se chce domluvit na postupu. Samozřejmě jsou ve hře i individualisti, ale nikdo je většinou nepovažuje za zrádce či sraby. Lze však velice snadno odhadnout povahu a obětavost ostatních. Někdy je totiž naopak na místě se obětovat v rámci odvedení pozornosti a dát prostor umu ostatních spoluhráčů.

-> paintball sbližuje a práská na lidi

6. Paintball je asi jediná hra, která je zábavná i když zrovna nic neděláte (kromě hry "leh a výdrž" - ta mi taky jde pod fousek). To úzce souvisí s bodem 4.

-> paintball je prostě bžunda

7. Na závěr chci ti, světe, sdělit, že jsem se doposud nesetkala s nikým, kdo by slintal krev a nadrženě koulel očima nad jakýmkoli zraněním. V bolesti a myšlence smrti a utrpení (ve spojitosti s válkou) se nikdo nevyžívá. Je naprosto pochopitelné, že hráči vypadají jako vojáci - přece se hra na schovku nebude hrát v reflexních vestách.

-> paintball je o barvách veselých lentilek, nikoli o barvě krve.

Bojová patrola, Josefov koncem května

photo Ondřej Chaloupka 2011

http://www.youtube.com/watch?v=L9OxAbLyVbE&feature=related

"Pojedeš s náma?" - "Tak jo." A bylo.

Zařadit  za raz, za dva a jelo se - klikatě a zbytečně složitě (chlap se raději ptá "zaktualizovaných" map z GPS, místo aby se řídil pokyny místních obyvatel).
Měla jsem dojem, že jsem na přehlídce různě až hrůzně silných motorů. Čtyřkolkami počínaje a zablácenými vojenskými sanitami konče. Za slunečného počasí jsem se kymácela v testosteronové bouři, hned zkraje jsem se nuceně rozloučila s původním plánem o dece a knížce, vyfasovala jsem kecky a foťák a vydala jsem se společně s ozbrojenými muži směr pískovna. Většinou se začíná hrát se zpožděním, tentokrát jsem zjistila, že hra začíná podstatně dříve, což byla trochu prekérka, protože dostat se z epicentra boje do tábora během 15 minut byl nadlidský výkon. Využila jsem jedinečnosti estrogenu a za 5 minut jsem měla šoféra a vlastní unimog. Zkusila jsem i jízdu na korbě přes všechny možné i nemožné hrboly, stráně a hroudy hlíny, schytala jsem pár ran a zápichů hlavní a držela jsem se řemenu, který se nad motorem utavil.

Paintballoví hráči vyfasovali věcné rady a dýmovnice a spustili palbu. Jsem docela ráda, že jsem nestíhala fotit pelášející srnky. Místo hry se různě přesouvalo, hodně jsme nachodili, hodně najezdili a příjemné bylo, že jsme se i nemálo nasmáli. Mně se podařilo rozesmát  hned dva týmy zablácených borců, samozřejmě nechtěně. Khaki-fáro nás vysadilo u brodu a na druhý břeh jsme museli po svých. No co, přece  nebudu dělat žádné slepičí scény, bagáž svou i cizí jsem hodila na ramena a vstoupila jsem do řeky. Když už jsem byla oblázky velesympaticky dodřená, jeden z těch borců mě nahlas upozornil, že "tamhle je most". "Jojo, to já schválně..." mě samozřejmě před smíchem všech nezachránilo. Abych toho využila a hlavně dodala vážnosti svého debilně zoufalého počinu, udělala jsem pár fotek z prostředku vlnek a celá zmrzlá jsem zapalovač vyměnila za kafe, které jsem si společně s hlínou, trávou a něčím černo-mastným odnesla na svetru.

Sobotní rodinné obědy nebo literatura v přírodě mají něco do sebe, ale tohle byla vážně švanda.
Pěkné dny i Vám!

Zlaté rybky

Xenie

Carmen

Lidé často bezmezně milují svá domácí zvířátka (alibi na úvod). Myslím si, že je divné a neobvyklé, aby měl někdo vztah k rybičce, ale budiž, i to je možné, jak poprvé v životě vidím, a to dokonce sama u sebe. Co mě však trochu znervózňuje, je to, že nebožku, krásnou a přísnou Xenii, srovnávám s nadrzlou a mrštnou Carmen. Připadám si trochu jako idiot, když si uvědomím, že rybám přiřazuji vlastnosti a modeluji z nich charakter. Co ovšem považuji za extrém, je ta skutečnost, že nejen že jsem Xenii oplakala, její odchod mě stál několikero panáků, stýská se mi po ní a připadá mi nefér, že hlavu sklonila strašně moc brzy, (měla jsem tendenci jí za to proklínat), ale já jsem jí i vděčná. Rozepisovat se, za co vděčím zvířeti, by bylo přinejmenším na Dobřany.

Ač si připadám jako děvka, mám ráda i Carmen. Nezískala si mě sice tak rychle jako Xenie, ale je taky moc krásná a strašně nenažraná. Mám pro ní nový obýváček, v Xeniině kouli je dočasně.

Kde skončila Xenie, nevím. Asi Sputnik...

Xenii in memoriam

Čau Praho, 23.-24.5.2011



špenát ve trochu hnědším provedení naleznete v Libanonském bistru u Václaváku



Vždycky jsem se hrozně bála Prahy. Už jako malá jsem s jistotou věděla, že v Praze je všechno, např. prezident, herci a herečky, vydávají se zde časopisy (a k nám do trafiky se vozí, a protože to trochu trvá, informace k nám jezdily pozdě, takže když děda četl noviny, nebylo divný, když říkal "já to věděl, to bylo jasný už dávno"), dále se v Praze rodí spïsovatelé a vědci, mimo jiné se zde rodí i móda a počasí. A taky se jen v Praze jezdí metrem a na vysoké školy. Sečteno podtrženo, Praha je moc velká a tím pádem neútulná. Školní výlety Prahu míjely obloukem, na dovolenou mě rodiče brali na Šumavu nebo do zahraničí. A pak jsem najednou s našima do Prahy jela, podívat se na sto věží, Karlův most, ztratit se v bludišti, zamotat se v zrcadlech a vyfotit u historického automobilu na Staromáku. Měla jsem na paměti, že v Praze se vraždí, fetuje, kradou děti, 1/2 litru vody stojí 50,-Kč a batoh se nosí na břiše.

První poznámka, první láska a cigáro za bukem proběhlo v našem lesnatém maloměstě, gympl byl pomalu rodinný podnik a zkoušky v autoškole jsem absolvovala bez semaforů. A pak jsem týden po maturitě, tedy 25.5., dostala žaludeční neurózu, protože jsem zjistila, že se v září stěhuju. První dny v metropoli jsem se obávala, že se nedostanu na kolej, nenajdu fakultu a vzhledem ke spotřebě cigaret, za které jsem utratila všechny peníze, pojdu hlady. Štěstí v neštěstí se vzpamatovalo - autobusák mi poprvé a naposledy ukázal cestu,  barmani z Hospůdky mi zaplatili několik panáků peprmintky na kuráž a první velký zážitek byla několikadenní párty s chlupatýma mexičanama ve znamení pletení dreadů a koncertní šňůry.

Prestiž školy pro mě nebyla tím, co jsem hledala. Hledala jsem něco špatného a velmi špatným způsobem a moje fobie z Prahy byla zpět. Balení mi trvalo kratší dobu než cesta autobusem domů.

-Intermezzo-

Po roce jsem přijela zpátky a měla strašně málo času, který jsem však strašně krásně využila a užila. Neříkám, že jsem tady byla někdy šťastná, ale moje milovaná tu asi šťastná je a krom základní školy uneseného děvčátka mi ukázala Prahu z jiné stránky. Klidnou, usměvavou, slunečnou a prohřátou. A taky mě samotnou a odpor k většině věcí kolem mě.

Třeba si jen opět lžu, ale mám dojem, že začíná velká změna, po níž, navzdory své povaze člověka milujícího pravidla a stereotypní jistoty, toužím. (Byla to lež)

 Nikdo se mě za celý den nezeptal na to, proč tolik kouřim, jestli nejsem těhotná, na drby a ani na to, jestli vím, že můj táta je velký člověk a dobrej chlap. Každý můj krok byl ryze můj a mně dělalo dobře, že mi to v tu chvíli stačilo, s blbínkovským úsměvem jsem si počkala na norimberskou klobásu v housce a musím podotknout, že i oplzlé hvízdnutí mi polichotilo.

Každý město má svoje masařky. Pot ale smrdí všude stejně, lidi jsou zvláštně ostříhaní (mimochodem: až budu velká, chci každý účes, který jsem zahlédla, stejně tak i každou kabelku a náušnice), všichni mají protivnou pracovní dobu a každý se brání početí dětí (to sice oponuje mým pracovním zkušenostem ze současného zaměstnání, ale o tom jindy..).

Ha! Pointa mého příspěvku měla být jednoduchá a praktická: proprat a utřídit myšlenky, místo toho nastal pro mě typický randoom. Je tedy lepší přistoupit k závěru:

V Praze je toho spousta, co můžete najít. Buď na to přijdete formou náhodného objevu, testem pokus x omyl nebo účelným hledáním. Strašně moc záleží na tom, co a jak vlastně hledáte a jak moc se umíte těm zjištěním otevřít. Pokud Vám vadí, že se v Praze spěchá, nasedněte třeba na linku 20 a odpočiňte si na Divoké Šárce. Věřme myšlence Utrpení knížete Sternenhocha, kde se píše, že skutečné je všechno, co je v našich hlavách. Co si do nich nacpeme, jest pravda. Co si nepřipouštíme, neexistuje.