Bude líp

Když se podívám za sebe, co jsem všechno zpackala, neudělala, utratila a jak se mi čelo začalo výrazně zplošťovat z věčného plácání se do něj, uvažuji nad tím, že v listopadu zalehnu k zimnímu spánku a nechám se probudit až prvomájovým polibkem. V mém případě by to bylo asi to nejrozumnější, protože nejbezpečnější, ale je mi jasný, že hlavně dost srabácký. Rozhodla jsem se dát si ještě šanci a zkusit se posunout svépomocí (i když to vždycky byly ty nejblbější nápady), protože když chci pomoc od někoho jiného a svěřím se jeho silám, tak mi buď řekne, že to chce čas, směřuje mě kam vlastně vůbec nechci nebo mi předepíše nějaký fety. A hlavně už asi fakt skončil můj vytouženej vztah, takže ten narůstající vtíravej pocit samoty mi zřejmě něco naznačuje - že teď být sama mám. Sama v bytě, sama sebou, štěstím sama bez sebe nebo sama-samostatná.

Přiznávám se, že se mi do ničeho moc nechtělo, protože vnitřní zima byla dlouhá a ponurá a bezcílný postávání na baru člověku na náladě nepřidá. Zavřená v ponorce na trati práce-práce-práce-schránka-rybičky-postel jsem dost povadla a nějak jsem si nestihla dělat radost. A pak přišel den, kterej mám tak ráda, ten propleskávací. Najednou jsem znovu pocítila lásku k teplému počasí, uvědomila jsem si, že denně běhat, bruslit nebo se jinak fyzicky rasit ve vedrech je vlastně sranda, která mi vyhovuje, přestěhovala jsem pokoje, prodýchala jsem ložnici, na stůl mrskla vázu s kytkou, pověsila milovanej plakát, připravila jsem si podklady na seminárky, udělala jsem si pedikůru a první máj jsem si zapamatovala jako studenou koupačku večer na přehradě. Žádné předsevzetí o lepším životě si nedávám, protože předsevzetí se u mě zákonitě stává jednou velkou snůškou keců a lží, takže to nechám volně plout a ono se samo uvidí. Každopádně plány, které mají datum, ty mám:

Zdolám zkouškový, 

provdám sestru, 

pojedu do Maďarska, 

pojedu s cikáňatama na tábor 

a zbytek přijde sám.

Jo, a Áďo, až vyberu výpalný, tak za Tebou fakt přijedu a prošmejdíme bazary!

Jen sdílím

Ptala jsem se své kamarádky z Bulharska, která tady v Čechách bydlí 3 roky, jací vlastně my Čehuni jsme.

Máme velice komplikované vztahy. Nechápe, proč vždy jeden z páru musí být zlý a druhý hodný, skoro hloupý. Když byla hodně zlá, chlapec brečel, že ji chce a bez ní pojde jako bídný pes. Když byla hodná, dostala kopačky a facku přes ego, protože chlapec byl na záletech.

Jsme zrádní. Bulhar se se svým kamarádem nikdy nemusí dohadovat o tom, zda má přednost jeden z nich nebo snad holka - jasný je, že kámoš. Bulharka nikdy nepomluví svou kamarádku. Má bulharská kamarádka málem ronila slzy nad přiznáním, že my, krásný český holky, jsme jí to naučily.

Dle Dajen jsou na Karlovarsku dva gentlemani (potěšující je, že jeden z nich je můj - horší je, že je již bývalý). Pánové za sebe nejen že rádi nechávají zaplatit, ale její zkušenosti praví o tom, že v supermarketu, když už nejsou schopni sehrát divadýlko o zapomenutí peněženky, jsou schopni se s úšklebkem zeptat "A to mam jako platit já nebo ty?". Je udivená z toho, že přijetí pozvání na panáka není o pozornosti a štědrosti, nýbrž o zamlouvání si jejích kalhotek (ale jen pro tuto noc).

Snad aby odlehčila situaci, řekla, že jsme narozdíl od Bulharů dobropřející. Bulhar razí heslo "Nemusím se mít extra dobře. Ale ty se musíš mít mnohem hůř než já". Smutné. V jejích očích jsme my Čecháčci stoupli tím, že jsme schopni upřímně pogratulovat ke svatbě, narození miminka, složení zkoušky a jinému úspěchu. U tohoto příkladu jsem ale musela ukázat i druhou stranu naší vztahové a hodnotící politiky:
Jsi bohatý? Není to o tom, že jsi studoval, našel sis dobrou práci a jsi v ní dobrý - ne, jsi prostě dítě zbohatlíků nebo zloděj.
Jsi krásná? Neznamená to, že pečuješ o svou pleť, chodíš do posilovny, usmíváš se, dodržuješ i vnitřní hygienu - nene, je to tím, že jsi jen děvka.

Máš dobré zaměstnání a svou pílí ses vypracoval do vysněné pozice? Není to tom, že se v něm snažíš - kdepak, souložíš se šéfem.

Jsem hrdý na to, že jsem Čech - a tomu hip hip hurá, až si to zase někde přečtu na vratech od garáže!

Vánoce

Fuj. Já je nemám ráda a v praxi na nich nevidím nic pozitivního. Nechápu, jak češi mohou ze dnů přetvářky, tloustnutí, smutku a lhaní (zlatý prase neexistuje, milé ratolesti, rodiče kecaj), umělého úsměvného usmiřování a pseudozapomínání všech celoročních sviňáren udělat nejlepopulárnější období v roce. A ještě se o něm tak dlouho dopředu bavit, děsit epileptiky, pokoušet nás normální, věšet americký tlustý dědky na parapet, krást stromky a podpalovat domácnosti. Jak někoho může bavit ralley v hypermarketu???

To je na mě vážně moc.

Mami, tati, babi, dědo? Já nejsem dítě, tak po mně nechtějte, abych tak působila. Všichni v rodině ví, že u nás se vánoce slaví jen kvůli mamce, takže ať se u stromečku usmívá ona.

Mě štve, že s blížící se čtyřiadvacítkou se všichni půjdeme přerazit a shánět dárky, na nichž je často znát jejich původ - z nouze ctnost. Dostávám hezké dárky, naši se snaží, ne že ne, ale víc by mě bavilo, kdyby každý kupoval dárky průběžně během roku, schovával je a pak "Na, tu máš všechno, u čeho jsem si na Tebe za tenhle rok vzpomněl/-a." Já jsem milé malé dárky pořídila. A taky už jsem je dnes nezabalené předala.

Když nemůžeme vynechat tohle trapnodění, vynechme z toho alespoň mě, pěkně prosím. A když už ne, tak vám říkám, že po večeři MUSIM najít ten lupen na Redhoty!!!

Přísahám, že jestli mi moje dítě řekne, že dárky nosí Santa, utrhnu si hlavu.

A dost !

Nejsem žádnej květák.
Díky za upozornění.

Procházka

Jednoduše jsem se šla projít. 

Když jsem se rozhlédla, kudy jdu, uvědomila jsem si, že za tímhle obchoďákem jsme spolu kdysi při tajném nočním útěku kouřily marihuanu. Bylo mi zle jako psovi a strávila jsem dlouhou dobu na záchodě v čajovně. Pavel se Tě pak šel zeptat, jestli je kámoška v pohodě, zatímco já jsem měla mžitky před očima a vodu pod nohama.
Při pohledu na strom u cesty jsem viděla i nás dvě, kterak na něj lepíme plakát, jímž jsme lákaly lidi na naše divadelní představení. To jsem ještě nosila tu příšernou ofinu a Ty vysoké glády. Diváci nakonec zase brečeli a my z toho měly děsnou psinu a radost.

Na okrase z vlnitého plechu jsem koukala do míst, kde byla Tvoje malovaná ryba. Vždycky mi připadala hodně divná, ne moc hezká, ale pokaždé jsem ji bezpečně poznala. Teď jsem musela trochu hledat, ale její místo jsem našla. Vlastně na to místo dohlédnu z okna svého bytu.

Je to zhruba půl roku, co jsem v následující ulici selhala a nebyla jsem schopna doprovodit Tě až domů. Kdežto ulice příští mi v břiše pustila divoký song a všechny nervy na něj začaly trsat. Když jsem si vzpomněla, jakou rychlostí jsme tenhle krpál sjížděli ve třech lidech na jednom kole menším než malém a na hlavě jsme neměli lepší ochranu než vlasy, řekla jsem si, že jsme byly vážně úplně pitomý. Nezbylo mi teď nic jiného, než jít pomalu alespoň nahoru. Projednou.

První boční ulička byla trochu proslzená. Z obrostlého domu jsem Tě kdysi vedla domů. V jedné ruce Tvou tašku, v druhé ruce Tvou ruku. Moc velký smysl tenhle odchod neměl, ale možná se Ti tenkrát na těch pár dní alespoň trošku ulevilo.

Ze zvyku jsem o pár metrů výš zamávala do pohádkového okna. Viděla jsem ji tam asi jen jednou, ale vždycky jsi mi říkala, že tam sedí babička a musím ji zdravit. Tak jsem to dělala a včera jsem to zkusila taky.

U křižovatky jsem pohladila kočku, která se líně sunula směrem ke dveřím, na které jsme taky kdysi klepaly. To jsme byly duté a dost nakrknuté na celý svět, protože jsme potřebovaly chodit na doučování z matiky. Tu paní, která nás za těmi dveřmi učila, jsem už pár let neviděla. Možná stačilo dávat v lavici bacha...

A pak ve mně hrklo, protože jsem byla v ulici, kde bydlíš. Je mi jedno, jak často a dlouho jsi ve Španělsku nebo v Praze. Pro mě jsi doma tady. Málem jsem se z toho celá dojala. Přidala jsem do kroku. Jako vždycky hned po škole, jak jsem běžela k Vám, abych s Tebou mohla strávit i tu nejkratší chvíli. Ve 4 jsem musela být doma a uklidit před tím, než přijde mamka domů z práce. Cesta od Tvých rodičů k mým trvala 7 minut.

Není důležité, že jsem nezazvonila u Vás. Vlastně vůbec nebylo důležité, kam jsem šla a kam jsem došla. Je pro mě důležité, že i kdybych šla včera úplně jinou trasou, určitě bych na každém dalším rohu našla spoustu jiných a stejně více či méně hezkých vzpomínek. Není důležitá žádná jiná okolnost, ale nezapomínám na to, že Ty jsi pořád vedle mě a já Tě za to jednou samou láskou umačkám.

Jsem zpět

Chvíle, kdy jsem věděla, že není dobrý nápad sem psát, byly podtržené skutečností, že se mi nedařilo se přihlásit. Byly nahrazené dojmem, že ještě pořád to není úplně oukej a bude rozumnější a bezpečnější plácat si játra do osobního deníku. Posléze přišly myšlenky a zážitky, o nichž jsem se odmítala takto veřejně vyjadřovat, ačkoliv jsem k nim měla sakra co říct. A hle, dnes jsem se přihlásila na první pokus a dokonce se mi prsty rozeběhly, i když ještě přesně nevím, kam dnešní cesta vede (s Římem ale jistě nesouvisí, ačkoliv s Itálií ano).

Mohla bych začít tím, kde ta cesta začíná. Samozřejmě u mě, nebo spíše ve mně, ale jádro nevidím, a to nejspíš proto, že ho asi nehledám, neboť bych sama sobě mohla uštědřit facáka přes nepřipravené ego. Vcelku nekonkrétní lokaci bych měla. A dále? Směr? Cíl? Mám nějaké současné cíle? Kupodivu ano, i moje přítomnost má nějaký tvar a jsem schopna ji jakž takž řídit, jen bohužel vidím, že se u toho chovám jako idiot a nad svými činy zvedám obočí. Nechávám se tlačit a nutit do situací, v nichž mi vůbec není dobře, jsem líná jako deset vykrmených prasat a pro znechucení tímhle zjištěním ztrácím zájem dále správcovat. Říkám si, že všechno krásné mě teprve čeká a dnes ještě nemusím mít žádný dojem, že mi něco uteklo. Žiju budoucností, kde mé sny a představy mají ducha a smysl, jen -netuším proč- na tom nejsem schopna a ochotna dostatečně pilně pracovat již dnes, ačkoliv je to možná nutné či alespoň na místě.

Melu blbosti, ale dle zásady nebudu nic mazat a prostě půjdu spát. Jsem unavená.

Díky všem, kteří aktivně projevili zájem o moje příspěvky. Polepším se, najdu hlavu článku, přiřadím k ní patu a proložím to nějakými vnitřnostmi, aby to bylo... nevím jaké... aby to bylo. Příště si vše snad napíšu na šmírák... A nebudu před tím pít medovinu.

24.9.2011, zápisky z posledních pár dní

Jsem na sebe hrozně pyšná, asi jsem se naučila myslet pozitivně. Po přijetí mouder, že není čas ztrácet čas a že myšlenka je energie, jsem zde hodila za hlavu všechny malichernosti. Projekt ve Veroně je skvělý, přínosný a baví mě. Jeho prvním plusem je, že je v mé milované Itálii. Každé ráno mě budí slunce. Celou Itálii jsem projela, ale tady jsem ještě nebyla a neměla jsem možnost projít všechny čtvrti a navštívit politicky významná místa a osobnosti, muslimskou komunitu a mluvit se všemi, kteří mě zajímali. Dalším plusem projektu je, že je mezinárodní, takové projekty mě zkrátka baví. Nejenže lépe poznáte ostatní národy, ověříte si a vylepšíte své jazykové schopnosti, ale celkově poznáte i sami sebe. Kam až půjdu proto, abych já pochopila jejich slova a činy? Kam až nechám zajít je, aby mi vše vysvětlili? Jak moc jsem vtipná, výřečná a schopná, tolerantní, jak mě příroda vybavila talentem se sbližovat a nebýt za krávu? Tak dobře, zrovna v tom posledním jsem asi celkem pozadu, ale jak říkám, myslím pozitivně a vážně mi nevadí, že si to o mně myslí rozmazlené děti. Další pozitivum je, že pro většinu účastníků projektu jsem asi něčím dobrá, protože nikdo z cizinců nemá problém se mnou mluvit, spolupracovat, smát se, nabídnout cigaretu a potěšit mě úsměvem a sedět se mnou u jednoho stolu či na jedné dece.

Denně máme program s workshopy, návštěvami, exkurzemi, touláním, poznáváním měst, míst a přistěhovalců či organizací nebo třeba jednoduchým válením se u jezera Gardasee. Příběhy italských zákoutí jsou vzrušující a zábavné – erotika v Benátkách, důkazy věčného přátelství ve visacím zámku, romantické lásky ve Veroně a jiné.

Italové jsou srandisti a jejich ležérní životní styl zavání věčnou pařbou. S energií je to u nich jako s jídlem – zvolna, zlehka posnídat a posvačit a v době, kdy má zbytek světa polední klid, Italové zavírají krámky a jdou v rámci siesty do restaurací a veselí se nad hromadami jídla. Většinou jí bílé maso, ruccolu, mozzarelu a pečivo, to zapíjejí bílým vínem. Ve chvíli, kdy ostatní národy končí v práci a znaveni se dřou s igelitkami směr gauč, Italové objednávají osvěžující nahořklý Spritz Aperoll – aperitiv zářivě oranžové barvy s kostkami ledu, často míchaný s Campari. Český taťka do sebe večer kopne pár pivek a zpitej se šourá do pelechu (můj taťka ne!). Italský gentleman si k večeři objedná další nášup dobrého vína, ale domů odchází procházkou v ladných pohybech a vrká se svou milou, krásnou dámou na podpatcích. Jen díky tomu, že jsou tak pozvolní, si můžou dovolit takhle kalit, aniž by se dopustili společenských nepřístojností. Jsou na takové každodenní dýchánky zvyklí, rádi se veselí a milují dobré chutě (já miluji jejich silné espresso). Každý správný Ital prý alespoň jednou denně jí těstoviny. Pokud ne, je to takové překvapení, jako když si letitý kuřák zapomene zapálit.

A život pro střední vrstvu, neděti štěstěny? Ajajaj… původní měna, tedy Lira, měla poloviční hodnotu Eura. Páni měnitelé však neměli potřebu cokoliv přepočítávat, a tak na cenovkách jen přepsali symboly. Dnešní ceny jsou tedy pro většinu obyvatel noční můrou, protože platy již jsou samozřejmě přepočítány, mluvíme-li o běžném lidu. Třeba za 200 g hovězího masa bez přílohy a oblohy dáte 20€, za rybu i 50€. Za housky, jogurt a dva párečky jsem vyplázla zhruba 9€. Štýlo, co?

Mladí lidé nemají možnost sehnat práci, jsou bez výdělku a nedaří se jim proto osamostatnit. Jejich rodiče sami nejsou schopni dát jim více než společné bydlení. Žijí proto dlouhá léta v jednom domě a svá stavení dědí z generace na generaci. Ve výsledku jsou na tom podobně jako přistěhovalci, kteří však velmi chabě placenou práci na černém trhu seženou téměř vždy, avšak až po měsících dlouhého čekání. Úroveň bydlení v podnájmech je prý děsivá. O staré lidi se většinou starají děti nebo dobrovolníci z různých center jako je třeba CISL.

Politika v Itálii je kořeněná – jeden strýc usedne na trůn a sedí na něm tak dlouho, že zapustí kořeny. Je velmi těžké kořeny podebrat, vyvrátit a strýce vyměnit. Mladí lidé nemají šanci se do politiky vůbec dostat, proto se zde mladým lidem moc nelíbí. Potřebují novou krev, ale pro stávající politiky je omladina nedůvěryhodná, protože nemá s politikou žádné zkušenosti.

V těchto dnech probíhá ve Veroně festival. Vedle hudebních náloží se zde hodně tančí, třeba i capoiera, hraje se divadlo, jídlo ve stáncích je výborné a nezvykle levné, předvádí se různá bojová umění, děti soutěží a i dospělí hrají hry. Jedna z her je obdobou naší stopované – hráči hledají lístky se vzkazy, hádankami a na základě indicií se přesouvají na různá místa, kde je čekají další zapeklitosti. Pro rychlejší přesun jezdí na kole a kličkují mezí stolky a lidmi, což některé turisty dost děsí. Jakmile okolo Vás ve večerních hodinách projíždí banda osvětlených cyklistů,  připadáte si jako v Las Vegas. Veroňané se baví a nedostatek místa v restauracích, barech a kavárnách je nijak neodrazuje – koupí si drink a v divoké gestikulaci jej popíjí na chodníku s přáteli.

Mladíci si zde velmi cení svých mladic. Jejich kamarádské vztahy jsou okouzlující – kluk shání pro holku místo k sezení, žebrá pro ni cigaretu, nosí její tašku, pomáhá jí zapnout podprsenku, učesat vlasy nebo ji zakrývá, když se převléká na pláži. Pro nás Češky je takové chování podezřelé, zavání zadlužením se a raději jej odmítáme, protože večer nehodláme „platit“. Italové se však takto chovají naprosto bezúčelně, jsou diskrétní, nemají žádné postranní úmysly a mladé Italky si jich proto velmi váží a žárlí na ně, protože se bojí, že jim je kdejaká cizinka přebere. Ale jakmile si získáte její důvěru, můžete každé ráno obdržet hudlana na tvář. Jediné, co jsem nemohla pochopit, bylo to, že v autobuse si sedají zejména kluci – asi za odměnu.

S takovými a mnohými dalšími zjištěními a zážitky si stěžovat na housky? Ale no tak :D