Když se podívám za sebe, co jsem všechno zpackala, neudělala, utratila a jak se mi čelo začalo výrazně zplošťovat z věčného plácání se do něj, uvažuji nad tím, že v listopadu zalehnu k zimnímu spánku a nechám se probudit až prvomájovým polibkem. V mém případě by to bylo asi to nejrozumnější, protože nejbezpečnější, ale je mi jasný, že hlavně dost srabácký. Rozhodla jsem se dát si ještě šanci a zkusit se posunout svépomocí (i když to vždycky byly ty nejblbější nápady), protože když chci pomoc od někoho jiného a svěřím se jeho silám, tak mi buď řekne, že to chce čas, směřuje mě kam vlastně vůbec nechci nebo mi předepíše nějaký fety. A hlavně už asi fakt skončil můj vytouženej vztah, takže ten narůstající vtíravej pocit samoty mi zřejmě něco naznačuje - že teď být sama mám. Sama v bytě, sama sebou, štěstím sama bez sebe nebo sama-samostatná.
Přiznávám se, že se mi do ničeho moc nechtělo, protože vnitřní zima byla dlouhá a ponurá a bezcílný postávání na baru člověku na náladě nepřidá. Zavřená v ponorce na trati práce-práce-práce-schránka-rybičky-postel jsem dost povadla a nějak jsem si nestihla dělat radost. A pak přišel den, kterej mám tak ráda, ten propleskávací. Najednou jsem znovu pocítila lásku k teplému počasí, uvědomila jsem si, že denně běhat, bruslit nebo se jinak fyzicky rasit ve vedrech je vlastně sranda, která mi vyhovuje, přestěhovala jsem pokoje, prodýchala jsem ložnici, na stůl mrskla vázu s kytkou, pověsila milovanej plakát, připravila jsem si podklady na seminárky, udělala jsem si pedikůru a první máj jsem si zapamatovala jako studenou koupačku večer na přehradě. Žádné předsevzetí o lepším životě si nedávám, protože předsevzetí se u mě zákonitě stává jednou velkou snůškou keců a lží, takže to nechám volně plout a ono se samo uvidí. Každopádně plány, které mají datum, ty mám:
Zdolám zkouškový,
provdám sestru,
pojedu do Maďarska,
pojedu s cikáňatama na tábor
a zbytek přijde sám.
Jo, a Áďo, až vyberu výpalný, tak za Tebou fakt přijedu a prošmejdíme bazary!
