Vše nejlepší, Mišel !

Nepohrdnu žádným dárkem, který dostanu, i když mnohdy nevím, že bych si jej přála či jak a k čemu se používá. Mezi moje top dárky poslední doby patřily růžová žehlička, nová výbava na snowboard, ručně vyráběné náramky z Mexika a samozřejmě papiňák na nejlepší vývary a provary mé kuchařské kariéry.

Ovšem the best of the best byl lupen na Rok for čurčil! Střízlivější a veselejší jsem dlouho předtím nebyla. Opíjela mě hudba, nohy se škubaly (a následně rozškubaly, sakra, jau) v nejrůznějších rytmech, cítila jsem jak krásně jsem mladá a byla jsem vděčná za každičký moment, kdy všichni členové naší hvězné sestavy fungovali společně a bez konfliktů. Nebylo zapotřebí určovat žádná pravidla a byli jsme schopni se najít i bez mobilů a jiných udělátek. Doporučuji návštěvu žateckého chmelového muzea a nedoporučuji výstup na žatecký maják, mrskají do něj blesky a pohled pod nohy skrz chatrné mřížky všech pater je mordor.

První den byl báječný. Cesta autem bez klimošky byla hodně vtipná, více nás však drtily zvuky komerčních rádiových stanic (když CDs vyhlásila stávku). Kemp nás přivítal mnohem příznivějšími tóny a celý den byl ozářen sluncem a kelímek s malinovkou byl zdobený melounem a pomerančem. Spousta stánku vybízela k obžerství, čemuž jsme se víceméně poddaly, s kafem za 60,- kaček už to nebyla taková hitparáda. Budky OiOi vypadaly sice děsivě, ale ještě aspoň trochu slušně.

Den D, neboli den druhý, nás hned zrána přilepil k zemi těžkou oblohou s nacuclými mraky, proto jsme se vydali na výlet, čímž jsme se zabavili, u Černého orla jsme se dobrovolně přiotrávili plastovým jídlem nevalné chuti a vzhledu, během jízdy zpět do kempu jsme si užili slejváku všech dob, OiOi páchly na sto honů a malinovka už byla bez ovoce. Nicméně jsme neměli chuť ani čas uvažovat nad špatnou náladou a opět vesele v tunách bahna přešlapovali, natěšení na večerní pecky - závěrem jsme se řádně naParovali.

Ráno jsme balili v suchu a možná jsme se u toho zase trochu opálili.

Bylo to krásné, svěží, naplňující a znovu opakuji a zdůrazňuji, že jsme nádherně mladí.

Není mládí  a čas se skvělými lidmi nejkrásnějším dárkem k narozeninám?

Díky, ženo Evženo!

fotózy dodám posléze

Věčné téma

A zase to na mě přišlo. Myslím na Tebe dnes a denně a včera a pořád. Vůbec Tě neznám, ale vím, že Tvůj život je symbolem toho mého. Stýská se mi, těším se na Tebe, jsi moje epicentrum, v každém Tě vidím a pořád čekám na ten slavný den, kdy se mraky roztrhají a nebe rozzáří Tvůj příchod. Jsi mojí největší radostí a nejsmutnější starostí, která mi nedá spát a nedovoluje být rozumná a uvědomělá (přitom Ty jsi mé největší uvědomění) a zodpovědná (zodpovědnost přijde s Tebou) a bůhvíjaká. Chci Ti dát všechno co mám, chci Ti dát i to co nemám a chci Ti dát Tebe. Jsi tak daleko, ale mně jsi nejbližší a můžeš mi věřit, že Tě nikdy nikdo za žádných okolností nebude tak uctívat jako já.

Můj cit k Tobě zvedá lidem obočí a jejich ukazováčky se protáčí na spáncích, jenže já si nemůžu pomoci. Ať to kohokoli děsí a zvedá ze židle. Já Tě prostě potřebuju a už se nehodlám připravit o jedinou příležitost získat Tě.

Vyhlížím Tě a připravuji se.

I Ty budeš existovat, nejen jako má nejžhavější a nejpravdivější myšlenka. A nebudeš potřebovat (chtít jistě ano) nikoho dalšího, já se Ti odevzdala už dávno.

Co je smrt proti nenarození?

Na pořadí nezáleží.

Záleží na síle
Záleží na pravdivosti
Záleží na okolnostech
Záleží na úplnosti
Záleží na životě
Záleží na životech.

http://www.youtube.com/watch?v=NsbATedv9N8

Žaludeční kotrmelce

Před chvílí jsem přišla z přechlorovaného bazénu, kde jsem byla svědkem rasismu pár ek salám. Češi jsou na tohle mistři, vskutku. Do ašského bazénu totiž chodí zejména Vietnamci, a to na několik hodin denně, které si poctivě platí. Z dámské části vím následující: Přijde několik Vietnamek ve spodkách, každá z nich má velkou plážovou tašku plnou kosmetiky, svléknou se a lezou střídavě pod sprchu, do páry a do bazénku s ledovou vodou. V průběhu projdou několika procedůrami: peeling obličeje, masáž celého těla, mytí vlasů, balzámování, prohřívání a otužování. Poté jdou třeba po dvou hodinách takto vydrbané a voňavé pod sušák, kde si chvíli suší nádherné a pečlivě ošetřené vlasy a vypadnou do prčic. Pak přijdou dvě češky na jednu permici, rovnou v plavkách s nitkami mezi prsty vlezou do páry, bez předchozího osprchování vlezou do onoho bazénku se stálou vodou, jdou si zaplavat ve značkových plavkách, z velkého bazénu většinou lezou rovnou do páry a takhle jedou do kolečka. Mezi sebou si půjčí jeden šampon, který jim tak zcuchá jejich světlé vlasy, že je nemožné je od sebe oddělit, jdou tedy do sušárny a tam si vlasy rozčesáváním rvou, což na světlých kachlikách přirozeně není vidět. Přitom koukají na ty Vietnamky a zhnuseně pozorují, jak Vietnamky každý svůj vlas seberou a přinejmenším ho nechají odplavit ke kanálu, jinak ho normálně jeden po druhém zmuchlají a hodí do koše. Češky začnou nadávat a velice často přivolají uklízečku (!) a stěžují si, že Vietnamky jsou v kalhotkách, že jim padají vlasy a že se celou dobu myjou a překáží ve sprše. Když poukážu na své tmavé vlasy pod půlí zad, které mi padají úplně neuvěřitelně, odpoví mi dámičky stylem "No jo, to se stane". A dneska to lejdiny dovedly k dokonalosti, to jsem slyšela prvně a neměla jsem slov: "Vietnamci jsou prasata, to zdělili po cigánech. Obojí je původně Asie, ale cigáni tu byli dřív."

Sakra lidi, kde se to bere???

Nebe nad Aší

Vypadá to jako záběry z filmu, kdy je hrdinovi jasné, že míří do horoucích pekel.

Užijte si to.

Bylo to nádherné.

Bylo to děsivé.

Bylo to vzrušující.

Pro srovnání, jaké bylo nebe "zády k Aši".

Bez odpovědi

Jak strašně málo stačí k tomu, aby měl člověk průšvih.
Jak strašně málo stačí k tomu, aby měl člověk strach.
Jak strašně málo stačí k tomu, aby na vás lidé shlíželi shora a dle pohledu soudili a odsuzovali.
Jak strašně málo stačí k diagnóze.

Jak strašně moc musí člověk udělat pro to, aby byl v bezpečí.
Jak strašně moc musí člověk udělat pro to, aby nebyl za asociála a dezoláta???

Ranní

Nikdy nebývám o víkendu dobrovolně vzhůru dříve než v 11. Teď je sobota 8:40 a mám dojem, že jsem se probrala do úplně jiného světa. Zaprvé není léto, ale podzim a za okny je strašná zima, šeď, vlhko a lešení. Druhá věc je, že nikam nespěchám - nejdu do práce, nemusím nakupovat, nemusím uklízet, vše mám v úkolníčku odškrtnuto. A! Většinou je mi vyčítáno, že jsem medvěd, prospím život a nevím, jak vypadá ráno - a ostatní to vědí? Vždyť jsem v tuto chvíli na světe úplně jediná, sama, venku nezpívají ptáci, neodvažuji se probudit ani psa a svět je strašně smutný a zpuchřelý. Štěstí, že odpoledne jedu na další fest. Jsem dost zklamaná. Čekala jsem svěžest nevšedního dne, vůni čerstvého pečiva a vypraného prádla. Místo toho hnípím u notebooku, kouřim cigáro, nemám co na práci a vlastně ani nic dělat nemůžu, abych přece nikoho nevzbudila. A ven mě nevyženete!

Takže pro příště na to pěkně dlabu. Zůstanu v pelechu a krásně a spokojeně si budu dospávat všechny své sny a nechám se hýčkat teplem vlastního těla.

Dneska jste mě nepřesvědčili, ptáčata.

Jak já Ti závidim, Nanynko...

Nikde nikdo. Jen čtyřkolé bezduše.

Jako z Panelstory