7:15 hod.
Plný počet krků, přespočet kufrů a brašen, papíry sestřádané a jízdenky platné. Pan ředitel s jednou z maminek naposledy mávají rozjetému vlaku a tuší, že naše cesta do Verony bude snad zábavná, zcela jistě zlehka komplikovaná (vzhledem k množství pepřových sprejů a hrotů u pilníčků na nehty) a zaručeně dlouhá.
Vedoucím výpravy byl jmenován Luboš, vousatý mladík se sakra klikou – nevím, který jiný chalan se takto jednoduše dostane k harému dvanácti panen ve věku do třiadvaceti let. Tomuto útoku feromonů však pod nátlakem zodpovědnosti a vědomí své důležitosti nepodléhá, naopak ho snad ani nezaregistroval. Děvčata proto po chvíli raději rozebírají poslední písemky a velikosti svých olbřímích zavazadel, v nichž jim pravděpodobně chybí ručník, nabíječka na mobil, hudební nástroj či jiná nepostradatelná záležitost.
Jakmile odpídly první smsky ohlašující roaming zónu, úsměvy zmrzly a vzápětí se všechny tváře rozzářily a začalo zkoušení ze základních italských slovíček. Mami, tati, jde do tuhého.
8:25 hod.
Od večera se těším na tu správnou chvíli, kdy se budu moci vrhnout na maminčin řízek s chlebem. Pochopitelně jsem si vybrala tu, v níž se objevila průvodčí a s úsměvem mě donutila zamastit si jízdenku. To bych nebyla já… jako kdyby nestačilo, že jsem zaspala (zazvonil mi budík a tak se mi ulevilo, že jsem ho nepřeslechla, až jsem z toho něco jako omdlela). Ale jsem asi jediná, které funguje roaming bez komplikací! Tak to se mnou nakonec třeba nebude tak strašný.
Řízci, bageti a tousti jsou zlikvidováni, holky natěšené, Luboš - nesměle kurážný - zkouší, jak moc si svěřenkyně nechají kecat do svobody a kamera běží. Jsme poučené a pochopitelně ospalé. Doposud nás držely vzhůru nízké ranní teploty, německý rychlovlak nás však řádně rozmazluje a páni nám dokonce nechali zatopit. Dalším plusem německých drah, který jakožto nesvalnatá holka oceňuji, je úložný prostor mezi sedadly, nikoli metr nad hlavou, takže bagáž je velice snadné uskladnit a člověk se ani nemusí bát fraktury lebky.
10:35 hod.
A je to tady. Jednou to muselo přijít. Jsem neúnavný civič a čumil, což znamená, že jsem schopná hodiny zírat na lidi. Sedět na náměstí ve slunečních brýlích, stát v rohu třídy, mlčet v divadle a u všeho pozorovat lidi, jejich chování, gesta, oblečení, partnery, fázi vztahu mezi nimi, odhadovat jejich věk, jméno, zaměstnání, počet dětí, rodinný původ, oblíbený filmový žánr a smysl dne, to je moje největší zábava, která už možná vrcholí s neslušným tupým vejráním. A právě dnes jsem potkala čumilku mého typu. Je to robustní dáma s termokonvicí, obrovským kufrem se strženou jmenovkou, nehty bez laku a kouřovými stíny a sedla si přímo naproti mně. Takže tady na sebe takhle civíme, když se máme tak pěkně na ráně, uhýbáme pohledy, občas se přistihneme, že si navzájem prohlížíme třeba nohy nebo knoflíky a s trapností se omluvně usmíváme a je nám oběma jasné, co jsme zač a že je špatně, že jsme to zjistily. Nechat se přistihnout při takovém zírání je totiž chyba chyb. Zírání pak ztrácí smysl a kouzlo zvědavosti, kdy se na chvíli chcete někomu „vetřít“ do osobního života, se stává dechvyrážející drzostí. Jedinou výhodou v tuto chvíli je, že já i madam máme jasno v tom, že se nejedná o žádné sexuální choutky (i když mi ta paní právě teď kouká na prsa).
11:40 hod.
Přestup v Mnichově byl velice rychlý a vzhledem k tomu, že jsme povinně měli místenky, byli jsme nuceni rozeběhnout se do různých vagónů a nebyl čas cokoli a kohokoli kontrolovat. Mám takové tušení, že to bude v pořádku, alespoň v to tedy doufám. Nerada bych pak pořadatelům či rodičům vysvětlovala, jak je možné, že jsme do Verony dorazili s takovým počtem kufrů, přičemž nám chybí některá pasažérka. Nedej bože ztratit doklady… šla bych se na holky podívat, zda jsou ok, ale v tento moment selhávám na základě svého z tisíce strachů – nesnáším přebíhání mezi vagony! Trpím představou, že ve chvíli, kdy udělám krok nad předělem, vagony se rozpojí a já si ustelu do prázdna. Zůstávám tudíž dřepět na zadku a nezúčastněně cvakám do klávesnice a snažím se u toho tvářit děsně zapracovaně, aby mě náhodou někdo nechtěl vyrušovat.
Hodina pravdy nastává. Za chvíli se dozvíme, zda jsme matláci a smolaři, nebo zda jsme ženiální a schopní cestovatelé. Počítání harémových krásek se chopil Luboš, ale nemám odvahu se ho na cokoli ptát. Ano, jsem posera.
A víte co? Jsme všichni! Ciao di Verona!
Cestu do Verony ti neuvěřitelně závidím ;) toto místo je jedním z mých cestovatelských snů... přeji Ti, aby sis to tam užila co nejvíc to půjde a doufám, že až se vrátíš domů, zajdeme třeba na kafe a Ty mi povyprávíš u hromady fotek. Užívej a piš, piš, piš... ;)
OdpovědětVymazatJ.