Sing Sing

Nemám ráda dokola omílané písničky. Nic proti tradicím a rituálům. Ano, mám svá oblíbená témata, oblíbené hitovky, oblíbené hadry, oblíbené jídlo, oblíbené historky a oblíbené lidi. Ale nemám ráda, když mají neměnný rytmus a nepřekvapují, sekají se a vryjí se vám monotónností pod kůži tak, že už vás nepřekvapí a nedají vám nic nového, ale nemůžete se jich zbavit, protože jsou přeci oblíbené.

A už vůbec se mi nezamlouvá to dokola omílané neoblíbené. Například stejnorozměrné rady, stále stejná kombinace pásku a kabelky, opakované lži, kterým by člověk hloupě podruhé uvěřil (nebo už je v horším případě vydává za pravdu) a nebo melancholická každočtvrteční rána mé kolegyně, která pouští jednu a tu samou pecku z rádia. Známe ji nazpaměť, broukáme si ji a všichni ji upřímně nenávidíme (teď nemyslím kolegyni). Miluju nevšední lidi, barevné nebe, stav beztíže a hodně chilli (mimochodem do karbanátků dávejte libeček místo majoránky).

Je však obecně známo, že jsem poseroutka. Navzdory tomu, na co si hraju o pár řádků výše, miluju jistotu, pocit neohrozitelnosti, domov a bezpečnostní pásy používám i při přeparkovávání. Každý školní výlet jsem celá hysterická volala kamarádce, na kterém ze tří nástupišť je sakra ten vlak, v němž ona se zbytkem třídy sedí. Při procházce lesem jsem nabyla dojmu, že jsme se ztratili a že potřebujeme taxíka, jinak se na truc ze sedu na bobku nezvednu a umřu, už ani krok.
A konečně se dostávám k jádru pudla. V krátkosti: Nebavím sebe sama. Moje strachy a obavy rozhodně mezi mé top fenomény nepatří, ale většinu času jen nečinně přihlížím, jak mě ničí. Občas si vymyslím nějaký jejich remix, ale to je "prašť jako uhoď".  Jediné řešení vidím ve změně a boji proti vlastním fobiím a sugescím.
Ha, a začnu tím, že si koupim jiný lak na nehty! Možná se časem dopracuji k letence.